10. října 2002

Intergalaktická služební cesta

Tak tedy ano.

Je asi na čase vysvět­lit, co zna­menala ta dlouhá pauza v deníku. Ale nejsem si zcela jist, jestli se mi to zdaří. Možná to bude spíš poví­dání o něčem úplně jiném. Násle­dují dva odstavce, které jsou určeny k tomu, aby zne­chu­tily případné čtenáře. Můžete je klidně pře­sko­čit. Sice je považuji za pod­statné, ale to budu asi jediný.

Pro ty z vás, kdo nereflek­tují para­digma infor­mační doby a nečtou nihi­lis­tickou humo­ris­tickou lite­ra­turu, by bylo asi uži­tečné vysvět­lit ter­mín intergalak­tická slu­žební cesta. Jde o to, že ačko­liv jste fyzicky pří­to­men, sedíte třeba v hos­podě, ve sku­tečnosti se pohybujete v zcela jiné rea­litě, kde platí odlišná kauza­lita, dvě a dvě se rovná třeba 128 a svě­tovou poli­tiku určují ble­dě­modří (nebo to byli cih­lově čer­vení?) per­mo­níci. Pakliže ovlá­dáte základní komu­ni­kační dovednosti, není pro vás obtížné chovat se nadále jakoby se nic nedělo.

Ve sku­tečnosti jsou na intergalak­tických slu­žeb­ních cestách skoro všichni a pořád: ale většina si to neu­vě­do­muje. I ti, kteří si to uvě­do­mují, roz­li­šují podle míry odlišnosti rea­lity a intenzity jejího pro­žívání svou roz­tříš­těnost. Ti opravdu schopní zvlá­dají mnoho rea­lit najednou, double­think je pro ně dět­skou hrač­kou a naše úžasná občan­ská spo­lečnost se jim snaží zaří­dit v pro­sto­rách psy­chi­at­rických kli­nik a léče­ben co nejpří­jem­nější pro­středí, což je zajisté velmi chvályhodné.

V létě jsem měl možnost hodně ces­tovat a poznat mnoho zají­mavých lidí. Utíkal jsem od ste­re­o­typů a vní­mání světa, na jaké jsem si byl zvykl. Bohu­žel jsem si ne zcela uvě­do­mil, že víc si toho člověk tahá s sebou v hlavě než v batohu. A proto i na mís­tech, kde jsem se mohl domlu­vit nej­lépe posunky a pan­to­mi­mou, jsem byl nucen zabývat se más­lem. Sebou. Je to občas ubí­je­jící, když si člověk uvě­domí, jak je neu­stále sebestředně zahle­děný na mali­cherné sta­rosti. Tvoje pro­blémy na moji hlavu, mohlo by říct mnoho mnoho lidí a vůbec bych se jim nedivil. Různě mas­kované formy sebe­lí­tosti, které se z neče­kaných stran blíží, aby pak mohly zaú­to­čit, když vám dojdou poslední české cigarety…

O co mi vlastně jde? Proč píšu tenhle deník, proč se snažíme hacknout rea­litu? Není lepší jít a pomoci zcela konkrét­nímu člověku v nouzi? Proč se tolik mluví a tak málo dělá? Kam se poděla kva­lita, proč se chováme dobře jen s vidi­nou toho, že ostatní nás nepod­razí, když my nepod­razíme je? „Věřím v Boha, pro­tože pak budu spa­sen.“ Tak, Bože, já v tebe věřím, tak mi kou­kej fofrem nachys­tat prima cimru tam nahoře. A když budu víc věřit, třeba si vydě­lám i na polopenzi. Rezignace, život podle hesla „zásady jsou luxus, který si nemůžu dovo­lit“. A žít je třeba, ne? Zpětná rekapi­tulace šťastného útěku se zdá být téměř nemožná. To bylo před třemi měsíci? Ano, ale na intergalak­tické slu­žební cestě, teď jsem zase zpátky. Chápu, že vám asi tento text při­padá značně nesro­zu­mi­telný. Byl jsem jinde, bylo mi fajn, i když občas mne i tam honily pří­zraky. Teď jsem zpět mezi pří­zraky a vzpo­mínky na jinou rea­litu jsou — nereálné.

Ráno dvě velký kafe a makej makej makej. Vlastně ne: můžeš celou dobu strávit po hos­po­dách a kavárnách a osl­ňovat své známé sarkas­tickými poznám­kami a slečny budou vedle z tvých vědou­cích úsměvů a úsměšků, s nimiž vyfu­kuješ ciga­re­tový kouř. Mám důleži­tou schůzku s panem X, omlou­vám se, ale už musím jít, však víte, práce nečeká. A pak rychle zažeh­nat nějaký ten mezi­ná­rodní konflikt a večer se můžeme hrou­tit v klidu sami, mod­ravé obdélníky televizí bli­kají do rytmu, tak noční město odměňuje ty, kteří kolem půlnoci lekají pozdní pej­s­kaře. Pro­digy nebo Psí vojáci — všechno jedno, pod­statná jsou kva­litní slu­chátka a velká dávka sebeklamu. To zvládneš, seš dob­rej, OK OK. Jasně.

Bohu­žel, nejsem důsledný, ani když při­jde na obl­bování. Lenost a inte­ligence: kom­bi­nace, která s sebou při­náší obvykle jen nepří­jem­nosti, zvláště pak, pokud všechno není podle vás — a to není skoro nikdy.

A tak je zase čas utrou­sit něja­kou tu „moud­rost“. Deník může pokra­čovat, opět zhova­dilé výlevy, které snad mohou mít jakýsi terape­u­tický efekt, ale jinak je to pseu­doin­te­lek­tuální nípání se ve výkalech, povětšině vlast­ních (ano, Dalí). Vás to baví? Vám to něco dává? Zamys­leli jste se někdy nad sebou?

Abych neza­po­mněl. To, že jsem zas jednou zhnusen sám sebou, nezna­mená, že deník bude aktua­lizován s denní pravi­delností. Jednou, dva­krát za týden — větší maso­chista opravdu (zatím?) nejsem. Děkuji za pozornost. Poru­cha nebyla na vašem pří­j­mači. Toto je konec hlášení.