Tak tedy ano.

Je asi na čase vysvětlit, co znamenala ta dlouhá pauza v deníku. Ale nejsem si zcela jist, jestli se mi to zdaří. Možná to bude spíš povídání o něčem úplně jiném. Následují dva odstavce, které jsou určeny k tomu, aby znechutily případné čtenáře. Můžete je klidně přeskočit. Sice je považuji za podstatné, ale to budu asi jediný.

Pro ty z vás, kdo nereflektují paradigma informační doby a nečtou nihilistickou humoristickou literaturu, by bylo asi užitečné vysvětlit termín intergalaktická služební cesta. Jde o to, že ačkoliv jste fyzicky přítomen, sedíte třeba v hospodě, ve skutečnosti se pohybujete v zcela jiné realitě, kde platí odlišná kauzalita, dvě a dvě se rovná třeba 128 a světovou politiku určují bleděmodří (nebo to byli cihlově červení?) permoníci. Pakliže ovládáte základní komunikační dovednosti, není pro vás obtížné chovat se nadále jako by se nic nedělo.

Ve skutečnosti jsou na intergalaktických služebních cestách skoro všichni a pořád: ale většina si to neuvědomuje. I ti, kteří si to uvědomují, rozlišují podle míry odlišnosti reality a intenzity jejího prožívání svou roztříštěnost. Ti opravdu schopní zvládají mnoho realit najednou, doublethink je pro ně dětskou hračkou a naše úžasná občanská společnost se jim snaží zařídit v prostorách psychiatrických klinik a léčeben co nejpříjemnější prostředí, což je zajisté velmi chvályhodné.

V létě jsem měl možnost hodně cestovat a poznat mnoho zajímavých lidí. Utíkal jsem od stereotypů a vnímání světa, na jaké jsem si byl zvykl. Bohužel jsem si ne zcela uvědomil, že víc si toho člověk tahá s sebou v hlavě než v batohu. A proto i na místech, kde jsem se mohl domluvit nejlépe posunky a pantomimou, jsem byl nucen zabývat se máslem. Sebou. Je to občas ubíjející, když si člověk uvědomí, jak je neustále sebestředně zahleděný na malicherné starosti. Tvoje problémy na moji hlavu, mohlo by říct mnoho mnoho lidí a vůbec bych se jim nedivil. Různě maskované formy sebelítosti, které se z nečekaných stran blíží, aby pak mohly zaútočit, když vám dojdou poslední české cigarety...

O co mi vlastně jde? Proč píšu tenhle deník, proč se snažíme hacknout realitu? Není lepší jít a pomoci zcela konkrétnímu člověku v nouzi? Proč se tolik mluví a tak málo dělá? Kam se poděla kvalita, proč se chováme dobře jen s vidinou toho, že ostatní nás nepodrazí, když my nepodrazíme je? "Věřím v Boha, protože pak budu spasen." Tak, Bože, já v tebe věřím, tak mi koukej fofrem nachystat prima cimru tam nahoře. A když budu víc věřit, třeba si vydělám i na polopenzi. Rezignace, život podle hesla "zásady jsou luxus, který si nemůžu dovolit". A žít je třeba, ne? Zpětná rekapitulace šťastného útěku se zdá být téměř nemožná. To bylo před třemi měsíci? Ano, ale na intergalaktické služební cestě, teď jsem zase zpátky. Chápu, že vám asi tento text připadá značně nesrozumitelný. Byl jsem jinde, bylo mi fajn, i když občas mne i tam honily přízraky. Teď jsem zpět mezi přízraky a vzpomínky na jinou realitu jsou - nereálné.

Ráno dvě velký kafe a makej makej makej. Vlastně ne: můžeš celou dobu strávit po hospodách a kavárnách a oslňovat své známé sarkastickými poznámkami a slečny budou vedle z tvých vědoucích úsměvů a úsměšků, s nimiž vyfukuješ cigaretový kouř. Mám důležitou schůzku s panem X, omlouvám se, ale už musím jít, však víte, práce nečeká. A pak rychle zažehnat nějaký ten mezinárodní konflikt a večer se můžeme hroutit v klidu sami, modravé obdélníky televizí blikají do rytmu, tak noční město odměňuje ty, kteří kolem půlnoci lekají pozdní pejskaře. Prodigy nebo Psí vojáci - všechno jedno, podstatná jsou kvalitní sluchátka a velká dávka sebeklamu. To zvládneš, seš dobrej, OK OK. Jasně.

Bohužel, nejsem důsledný, ani když přijde na oblbování. Lenost a inteligence: kombinace, která s sebou přináší obvykle jen nepříjemnosti, zvláště pak, pokud všechno není podle vás - a to není skoro nikdy.

A tak je zase čas utrousit nějakou tu "moudrost". Deník může pokračovat, opět zhovadilé výlevy, které snad mohou mít jakýsi terapeutický efekt, ale jinak je to pseudointelektuální nípání se ve výkalech, povětšině vlastních (ano, Dalí). Vás to baví? Vám to něco dává? Zamysleli jste se někdy nad sebou?

Abych nezapomněl. To, že jsem zas jednou zhnusen sám sebou, neznamená, že deník bude aktualizován s denní pravidelností. Jednou, dvakrát za týden - větší masochista opravdu (zatím?) nejsem. Děkuji za pozornost. Porucha nebyla na vašem příjmači. Toto je konec hlášení.

Další záznam: Musím se živit jinak
Předchozí záznam: Pauza II
Autor: Jsem
Sbírka: Deník