1. července 2010

Život je taková gameska

Jednou ze sou­částí mojí psy­chi­at­rické dia­gnózy je zvýšená cit­livost. Na okolí i na své vlastní vnitřní pochody. Z toho vyplývá, že občas pro­žívám kolosální dob­ro­druž­ství, aniž by navenek kohokoli napadlo, že žiju něco jiného než nudný, oby­čejný a rela­tivně jedno­tvárný život.

Z tohoto důvodu nesdí­lím onu „a-​to-​jako-​má-​být-​všechno?“ kolegů: minulé dva roky byly, co se týče vnitřního vývoje, dob­ro­druž­stvím jak se patří, takovým, že bledne libovolný film či počí­ta­čová hra.

Zabrou­síme tro­chu do minu­losti: stalo se mi, že jsem na vysoké škole objevil jistý sys­tém. Dával smysl jakožto hnutí za svo­bodu v rámci IT, dával smysl jakožto aréna pro pro­gramá­tor­ské pokusy… dával smysl nato­lik, že jsem si ho tehdy začal zvnitř­ňovat a poklá­dat za sou­část své identifikace.

Zazo­o­mujeme kus dopředu na začá­tek roku 2008: podivným způ­so­bem se mi roz­klí­žil duchovní milostný vztah a já začal pře­mýš­let, co dál… co by tedy dávalo smysl… a v tomto okamžiku jsem narazil na možnost nechat se naver­bovat pra­covat pro sys­tém. I když jsem zvenku viděl, kolik moc je tam práce, řekl jsem si „to je přece ONO, je možno se obě­tovat“. Obě­tovat se pro mrt­vou (?) věc, sko­čit někam z dětin­ského zvnitřnění, které na vysoké škole zna­menalo pokus vytvo­řit si identitu v době, kdy jsem ještě vědomě nešel ces­tou duchovního roz­voje… zkrátka mod­lo­služba, proti které jsem vnitřně vždycky brojil.

V násle­du­jí­cích udá­los­tech se mi, pohl­cenému v bují­cích kódech (které byly kvan­ti­tou nad moje síly) a v pře­kotném vývoji, dřívější opěrný bod pro­měnil naopak v sou­kro­mou neme­sis, v něco vysáva­jící energii, která by mohla být pou­žita na méně samo­ú­čelné věci. Vevnitř i kolem mě pro­bí­hal energe­tický boj o identitu, pravou svo­bodu (pořád jsem měl pocit, že mě to chce pohl­tit, parano­idní stavy byly kaž­do­denní samo­zřej­mostí) a duševní zdraví. Postupně odpa­daly složky osobnosti, které byly pří­liš slabé a neměly oporu ve Věčnosti: zjis­til jsem například, že již nemám stá­lou otravu­jící snahu shánět nějaké milostné vztahy, že klidně můžu být šťastný i sám od sebe.

Navenek to sice vypadá že se nic neděje a já vedu „nor­mální“ život, ale takovéto vybru­šování osobnosti při práci na sobě při­náší mnohé zvraty, změny pohledu a postupný vývoj, budu­jící něco, co po mně zůstane, až pře­kro­čím práh tohoto života. Stále je to „o něčem“ a proto, jak jsem již napsal, můj cel­kový dojem z toho všeho okolo mne je docela jiný, další levely jsou přede mnou. A kde je v mé úvaze máslo? Máslo funguje jako mazivo, takže trans­for­mace pro­bí­hají rychleji.