A tak se to obvykle končí: po pár strán­kách člověku dojdou nápady, začne uvažovat, jestli to vůbec má cenu a taky si uvě­domí, kolik má naléhavějších sta­rostí a povinností. Ale co kdyby se na tom místě začalo? Musí být každý deník ‚Bridget Jone­sová‘ nebo ‚mladý Werther‘? Nebo ještě nudnější kvákání o ničem? Reflexe ubo­hosti pisatele?

Kaž­do­pádně lehce dojdeme k dosti očividnému závěru: popi­sovat den po dni všední strasti tzv. oby­čejného člověka je nesmysl. I ti, kdo tak úspěšně lite­rárně činí, to pouze dekla­rují: ve sku­tečnosti jde o pří­běhy nanej­výš neprav­dě­po­dobné. Pravi­dlo číslo jedna: s prav­dou si nevy­sta­číš, pravi­dlo číslo dva: čím divnější věci, tím líp. Pro­zra­dit svoji identitu oslabuje pří­běh, proto tak neu­či­níme — lze jen poskytnout něko­lik indi­cií; tím, že je budeme postupně (jakoby mimo­cho­dem) trou­sit, si ještě lépe při­poutáme pozornost čtenářů.

Podivný exhi­bi­ci­o­nis­mus naruby.

Linea­rita škodí.

Médium je nejen for­mou, ale i obsahem.

„S úsmě­vem dojdeš daleko. Ale ještě mno­hem dál dojdeš s úsmě­vem a bou­chač­kou.“ (Al Capone)