A tak se to obvykle končí: po pár stránkách člověku dojdou nápady, začne uvažovat, jestli to vůbec má cenu a taky si uvědomí, kolik má naléhavějších starostí a povinností. Ale co kdyby se na tom místě začalo? Musí být každý deník 'Bridget Jonesová' nebo 'mladý Werther'? Nebo ještě nudnější kvákání o ničem? Reflexe ubohosti pisatele?

Každopádně lehce dojdeme k dosti očividnému závěru: popisovat den po dni všední strasti tzv. obyčejného člověka je nesmysl. I ti, kdo tak úspěšně literárně činí, to pouze deklarují: ve skutečnosti jde o příběhy nanejvýš nepravděpodobné. Pravidlo číslo jedna: s pravdou si nevystačíš, pravidlo číslo dva: čím divnější věci, tím líp. Prozradit svoji identitu oslabuje příběh, proto tak neučiníme - lze jen poskytnout několik indicií; tím, že je budeme postupně (jakoby mimochodem) trousit, si ještě lépe připoutáme pozornost čtenářů.

Podivný exhibicionismus naruby.

Linearita škodí.

Médium je nejen formou, ale i obsahem.

"S úsměvem dojdeš daleko. Ale ještě mnohem dál dojdeš s úsměvem a bouchačkou." - Al Capone

Další záznam: Konec světa
Autor: Jsem
Sbírka: Deník