2. května 2002

Konec světa

Svět je odsou­zen k zániku. Tedy svět, jak jej známe. Není divu. Nemáme teď na mysli eko­lo­gické kata­strofy, zhoubné viry ukryté ve vojen­ských labo­ra­to­řích, mete­o­rity a komety na oběžné dráze, ani ato­mové zbraně, jež se mohou tak snadno dostat do nepo­vo­laných rukou (tedy, ještě nepo­vo­lanějších než těch sou­časných, což dost dobře už skoro nejde). Asi by mělo být řečeno, že svě­tem mys­lím rea­litu, kte­rou si vytvá­říme kolem sebe, niko­liv planetu (rozu­měj fyzický povrch). Čili civi­lizace. Zbývá jen něko­lik málo chvil do konce.

V dnešní době již nee­xis­tuje pravda jako katego­rie. Exis­tuje jen řada zají­mavých medi­álních obsahů, které si můžete vybrat. Wolfgang Giege­rich píše: „Obraz se stává sebe­pre­zen­tací, sebeznázorněním, show. Pro­ti­klad pravda — fikce ztra­til smysl, pro­tože oba pojmy se staly neroz­li­ši­telnými. … Infor­mační spo­lečnost se řídí logikou, jež „nutí“ členy této spo­lečnosti k pre­zen­taci kvůli pre­zen­taci. Dnešní fas­ci­nace vychází z formy, pre­zen­tace už nepředpokládá pří­tom­nost něčeho (pravdy nebo arche­typické sku­tečnosti), nezna­mená manifestaci vnitřního obsahu, neboť ztra­tila mytickou dimenzi i zamě­ření na poznání, vědění, význam nebo pojem.“

Absur­dita se stává prů­vodním jevem našich životů. Co ovlivňuje naše jednání? Máme sku­tečně „svo­bodnou vůli“? Nejde jen o prů­se­čík zájmů jiných sub­jektů, které nám předklá­dají názory, s nimiž se do jisté míry iden­tifi­kujeme? Řečnická otázka.

Tech­no­op­ti­mis­mus někte­rých mých přá­tel je jen líbivým útěkem do mytické budoucnosti, kde se všichni budeme mít dobře. Takové krá­lov­ství nebeské na zemi. Ale nikde není vysvět­leno, proč by se tyto líbivé vize měly naplnit: vždyť svět je ovlá­dán mocnými a boha­tými, kteří se chovají podle hesla ‚Po nás potopa.‘ Domnívám se, že být parano­idní je dnes zcela nor­mální: roz­hodně pro lidi s nadprů­měrnou inte­ligencí. Mnoho z nich se ovšem opájí před­stavou celo­svě­tové kon­spi­race, ať už ji řídí kdoko­liv. Impe­ri­a­listé, zednáři, jezuiti, židi, komu­nisti… Sku­tečnost je ovšem ještě mno­hem horší: Žádná kon­spi­race nee­xis­tuje! Jde jen o výsledný vek­tor zájmů mnoha sku­pin, které nejsou nijak koor­di­novány — spiknutí by bylo možné zlik­vi­dovat, lid­skou blbost a sobec­tví zni­čit nejde. A proto máme smůlu. Svět je odsou­zen k zániku.