24. června 2002

Tekuté máslo

Kapénky žlutavé kapa­liny se oddě­lují od těla matečného bloku. Hladce sklouz­nou, kou­sek popo­je­dou, pak se zastaví a zachvíli se načepýří malými bub­lin­kami, posleze většími a vpo­sledku zmizí. Zůstane jen silná vůně. Roz­pouš­tím si máslo na jaho­dové knedlíky.

Jsem una­ven pře­mýš­lením o tom všem okolo. Lidi děsně blbnou. Potá­cejí se za bez­cennými fixními ide­jemi a před­sudky, a stejně skončí na úte­sech rea­lity s roz­bi­tými koleny, hubami a někdy i leb­kami. Lidi se pořád snaží něco „zlepšovat“, sebe, spo­lečnost, pro­středí, nebo ale­spoň zachra­ňovat. A pak zjistí, že toho posrali víc, než by se nadáli. A my taky.

A tak se vciťuji do té malé kapky teku­tého Másla a přeji si, aby po mě zbyl ten malý vonný oblá­ček, nic víc, ale taky nic míň.