27. června 2002

Střední třída

Není tak jedno­duché zvyknout si na sta­tus střední třídy, pokud s tím nemáte zku­šenosti. Dosáh­nut pří­jmu je jedna vec a ovládnout životní styl druhá. (O eli­tách ani nemluvě, však podni­ka­tel­ského baroka si nejde nevšimnout.) Objevil jsem výborný ukaza­tel na měření těchto změn: míra zatravnění zahrady. Někde na začátku je zahrada rolníka: bram­bory, raj­čata, okurky, salát, jahody a tak vůbec. Postu­pem času začíná při­bývat trávníku, mizí bram­bory a raj­čata, postaví se gril, pryč s jaho­dami. Poslední zůstává salát, ale nako­nec i ten uvolní místo bazénu.

Ale… Za nějaký čas se část zeleniny vrací (spolu s kvě­ti­nami, nej­lépe skalkou v japon­ském stylu), pro­tože to ukazuje na auten­tičnost vlast­níka, na jeho vztah k půdě, úctu k manuální práci, tra­di­cím. A ovšem eko­lo­gický pří­stup. To vše se dnes počítá do image mla­dého, úspěšného a kul­tivovaného člověka. Po dni strá­veném ošku­báváním druhých je přeci chvá­lyhodné ukázat soli­da­ritu a dát si k večeři vlastno­ručně vypěs­tovaní ředkvičky. A tou dobou chudí nemají na takovou legraci čas ani pro­stor, a proto se cpou gene­ticky upra­venými maxi-​ředkvemi dove­zenými z Aus­trá­lie (super­cena v Tescu). Pokud ovšem vůbec jí zeleninu.