23. května 2002

Rodiče

Být s rodi­nou (nyní mám na mysli rodiče) je občas velmi namá­havá věc. Kama­rádce při­jela na návštěvu maminka, byl jsem s nimi chvíli před odjez­dem a obě si pochvalovaly, jak si těch pár dní ve velko­městě spolu báječně užili. Načež maminka se roz­lou­čila a odjela zpátky. Kama­rádka jakoby zho­dila masku… Vypa­dala docela ztr­haně. Uff… bylo to pěkné, ale bylo toho dost, oddechla si. Pořád: co děláš s tím, nedě­lej tohle, dělej támhleto. Dost hrůza. Mám to za sebou, oddechla si (při tom se na to před pří­jez­dem moc těšila). Odvykla sis, pozna­menal jsem. Souhlasila.

Co mají potom říkat ti, kteří se musí např. sta­rat o těžce nemocné rodiče? Ti, kte­rým svě­domí zabrání odstavit je někam do ústavu, kde je jednou za 14 dní při­je­dou navštívit. Mám kama­rádku, která je právě v této situaci. Je možné mít za podobných okolností vlastní rodinu? Věřte tomu, že niko­liv, obzvláště pokud mají tito rodiče prudkou povahu. Může s tím něco dělat? Žehrat na osud? Tak nej­spíš. Nebo vyklá­dat ostat­ním zábavné his­torky ze života, které se zdají být jako vystři­ženy z nějaké nepo­ve­dené absurdní hry. A teď si uvě­domte, že vás to možná taky čeká. A že si to třeba vyzkou­šíte v obou rolích. I v té starého a nemocného umí­ra­jí­cího člověka. Tímto získá celá situace úplně jinou per­spek­tivu. Že není o moc vese­lejší, asi není nutné zdůrazňovat.