29. května 2002

Psychologie

Na co si vůbec můžeme stě­žovat? Není to v našem posta­vení rouháním? Niko­liv. Bylo by nanej­výš sobecké, být šťastný jen proto, že zrovna já se mám dobře. Ale jelikož dokážeme sou­cí­tit i s ostat­ními, kteří se dobře nemají, trpí, umí­rají — můžeme si stě­žovat, můžeme tento svět pro­klínat a uvažovat o radikálních řešeních. Důvod sebevraždy? Zne­chu­cení nad cizím údě­lem, tíha světa. To všechno bychom mohli. Ale proč? Není lepší velmi sobecky při­jí­mat život tak jak při­chází? Ano ano, zlatá střední cesta (fungují dlouho­době v praxi? zažil to někdo?) — nebu­deme ani kvůli světu pla­kat, ani nebu­deme před­stí­rat, že jsme si nevšimli, že trpí. Ale bohu­žel jsou střední cesty kom­bi­nací toho horšího z obou extrémů a tak se potá­cím na oné dobře známé sinu­so­idě manio-​depresivní psychózy.

Drobný postřeh: psy­chi­atři vám nepo­mů­žou. Prášky jsou fajn, ale po někte­rých se nemá chlastat a stejně za chvíli pře­stanou účin­kovat. Jejich dotaz­níky jsou velmi rafi­nované — pro čtyř­leté děti. Při­po­mněl jsem si knihu Roberta Silver­berga Umí­rat v nitru, kde hlavní hrdina, telepat, čte „správné“ odpo­vědi v psy­chi­at­rově mysli a opa­kuje je — dok­to­rovi se tak zcela přesně potvrdí pře­dem určená hypo­téza. Můžete, aniž byste byli telepati tuto hru pou­žít na svého cvo­kaře. Něko­lik dob­rých psy­cho­logů v repub­lice je. Pevně tomu věřím. Bohu­žel jsem zatím potkával jen zástupce většiny — při­blblé, naduté, odporné a neu­přímné parazity na lid­ské spo­lečnosti, s bod­rými úsměvy, úlisnými řečmi a bez­ob­sažnými frázemi. Ještě horší jsou „psychologové-​amatéři“ — přá­telé a pseu­do­přá­telé, kteří to s vámi myslí dobře. Obvykle se snaha zachra­ňovat pojí s touhou, aby zachra­ňoval taky někdo je… No prostě máslo.