4. května 2004

Pomník

Dead end. I méně chápaví čtenáři si zajisté povšimli určité stagnace. Proč? Pro­tože každý pro­jekt má svůj začá­tek a konec? A je lepší skon­čit dřív, než vaše (vir­tu­ální) hnízdo osiří do té míry, že se o něm bude psát jako o his­to­rii? Nebo pone­chat (jak radí jeden z našich milých čtenářů — mimo­cho­dem, při­jde mi to, nebo je to banda vyši­nutých cvoků, kteří [v lepším případě] nic nepo­chopili?) máslo svému osudu a snažit se raději zapo­menout, že jsme něco vlastně chtěli. Jednou jsem se to poku­sil shrnout. Není to vyčerpá­va­jící defi­nice, ale snad pří­hodná pro tento okamžik:

Máslo vlastně vzniklo jako reflexe toho, že jsme byli špatní ze slona v jaho­dách. Vysvět­lím. Slon stojí v jaho­dách. Je to velice podivná a nepři­ro­zená věc. Jenže pro­tože je tam pořád, tak ti to nepři­jde. Nevi­díš ho. Je to Pro­blém Někoho Jiného. Přesto cítíš, že něco není v pořádku. Odráží se to na spoustě věcí. Svět je divný. Nedokážeš se chovat tak, aby to spo­lečnost akcep­tovala a pokud ano, stejně s tím nejsi spoko­jen, pro­tože tento stav vní­máš jako nepři­ro­zený. Zároveň se odmí­táš angažovat v revo­lu­cích, pro­tože na mesi­anis­tické kecy o bez­třídní spo­lečnosti / ide­ály kapi­ta­lis­tické par­la­mentní demo­kra­cie / vesmírné lidi (neho­dící se škrtněte) jsi pří­liš inte­ligentní. Zároveň ti při­jde nesprávné pro­dat svou duši PR agen­tuře jen proto, aby sis mohl zaří­dit život pří­jem­nými a zby­tečnými věcmi. Fór je v tom, že 95% toho, co je ti před­loženo ke konzu­maci, nemá žádný vztah k rea­litě. Simula­kra… Sym­boly, které už inter­a­gují pouze mezi sebou. (Ano, díval jsem se dnes na Super­star. A pak na Klub rváčů. Víno, které nyní piji, už jsem měl vylít do záchodu.) A proto se chytáš sebe­menší šance na něja­kou — jakou­ko­liv — změnu. I kdyby to měla být destrukce (to je totiž v pod­statě nej­jedno­dušší způ­sob, jak se k té „rea­litě“ dostat). Proto jsme vždycky při návštěvě Prahy uvažovali, kde by bylo ide­ální místo pro položení výbušniny…

To není sadis­mus. To je jen zvláštní druh zoufalství.

A tomu buď pro­padnete nebo ute­čete. A pak… Už je zby­tečné psát dál.