10. května 2004

Rozpolcenost

Na první pohled se nijak neli­šíme od jiných lidí. Nejen já mám kde byd­let a mám sne­si­telnou práci gene­ru­jící pří­jmy dosta­tečné na zabez­pe­čení mých podprů­měrných potřeb i na pře­by­tečné interne­tové kra­to­chvíle jako je pro­vo­zování stránek másla. Ti z nás, kteří byli okolnostmi při­nu­ceni pro obživu pra­covat, dokonce uhla­dili i svůj vzhled a už nevy­pa­dají jako návštěvníci prvního rea­lity hacku, toho před ame­rickou restau­rací. Někteří z nás jsou dokonce celkem úspěšní, aniž by se hnali za kari­érou. Dokonce i partner­ské vztahy navazujeme. Nevím jak ostatní, ale já si vlastně nemůžu vůbec na nic stě­žovat. Podle všech měří­tek bych měl být doko­nale šťastný. Většina ostat­ních asi také, a tím nemys­lím jen másla, ale i ty oko­lo­mo­ta­jící se nám podobné magory. Dokonce jistý druh štěstí i sku­tečně pociťuji. Ale…

Kde se bere ten pocit totálního ztros­ko­tání? Co způ­so­buje tu pří­šernou nespoko­jenost se svě­tem i se sebou? Proč nejsme schopni při­jmout fakt, že smysl života zcela právem nikoho neza­jímá a nás by také neměl? Proč vyloženě odmí­táme být sou­částí šťastné většiny spoko­jených konzu­mentů? A jsou ostatní sku­tečně šťastní, nebo se tak jen tváří? Nebo jsou nato­lik pono­řeni do smyš­lené kolek­tivní halu­ci­nace blahobytu a štěstí, že mé naříkání považují za bludy a sebe za šťastné a vědoucí? Je to deprese, čili cho­roba? Pokud ano, exis­tuje nějaký důvod, proč bych v tom stavu objek­tivně být neměl?

Má cenu snažit se zapo­menout, utéct a po pár letech se ohlédnou a zjis­tit, že umírněný worko­ho­lis­mus sice značně zvy­šuje stu­peň hmotné zabez­pe­čenosti a umožňuje naku­po­vat akcie a byty, ale pořád je to nechtěný stav? Nebo prostě jen na úspěch nemám a snažím se to omlou­vat absencí smyslu života?

Kdybych se naro­dil o sto let dřív, stal bych se komu­nis­tou a byl bych šťastný, pro­tože bych měl naději, tu lid­skou verzi pudu sebezá­chovy. Ale dnes už nepři­chází v úvahu ani tahle iluze.