2. prosince 2002

Ošklivé počasí se přestěhovalo dovnitř

Bingo. Z mně nepo­chopi­telných důvodů se ošk­livé počasí pře­stě­hovalo dovnitř. Sedím doma ve sve­tru a táhne mi na nohy. Jsem nevy­spalý — o to víc se třesu — a dumám, proč jsem se už dávno neod­stě­hoval do země zaslí­bené, kde aspoň není taková zima. No ale na druhou stranu: včera jsem byl ve své oblí­bené kavárně (zrovna v tom stavu, kdy člověk vypadá kvůli nevy­spání jako zfe­tovaná fretka), a bavil jsem obsluhu svým nepří­četným úsmě­vem. Bylo to moc milé a já si říkal, že snad ještě nemu­sím emigrovat… Utí­kat se asi nemá, ale poslední dobou na to pořád mys­lím. Možností je dost.

Dnes moje před­stavy končí u scény z německého filmu Klepání na nebeskou bránu: Jen tak sedět u moře, kou­kat na vlny, kou­řit ciga­rety a pít tequillu a pak se zhrou­tit a umřít. Nějak to nezvlá­dám. Znovu nejsem schopný chy­tit balanc. Každá drobnost mě hrozně vychyluje — ať už do pocitu radosti a štěstí nebo se naopak cítim sklesle, podráž­děně, bez­vý­chodně. Svým chováním v poslední době se mně povedlo pře­kvapit spoustu lidí okolo: v dob­rém i ve zlém. Bohu­žel, ta nej­větší pře­kvapení moc pří­jemná nebyla. Nu což, aspoň nejsem tak úplně jedno­duchý, ha ha (tohle je, milí čtenáři, velmi, velmi trpký smích).

Tak zoufale pitomý stroj jsem už dlouho nevi­děl,“ rea­guje Marvin, parano­idní android, na svůj roz­hovor s žabím prů­zkumníkem a pak se odplouží pryč. Taky si při­pa­dám jako někdo, kdo tak dlouho machruje, až si pod sebou odpráskne pod­lahu, a pak s výkři­kem „Sakra mejdlo“ padá dolů mnoho pater a čeká, že se v přízemí roz­plácne na cucky. (Pou­žity nepřesné citace ze Stopa­řova prů­vodce Douglase Adamse — kdyby někdo snad nevě­děl.) A to nej­lepší nako­nec: už nefunguje nic jako příčina-​následek, nemám důvod, proč bych se měl cítit takhle. Včera jsem byl v naprosté eufo­rii a bez jakéhoko­liv důvodu dnes píšu melan­cho­lické bláboly plné sebelítosti.

Počasí. Za to může počasí. Docela určitě. Jasně. Tati, dej mi taky šluka.