17. května 2002

Horečka

Psy­cho­so­ma­tici to mají jedno­duché. Jakmile jim začne být špatně, je jasné, že je potřeba řešit něja­kou krizi. Co my ostatní? Naše nemoci a fyzická strá­dání mohou být odrazem roz­há­rané psy­chiky, ale taky vliv civi­lizačního stresu a shonu kolem nás, nebo Boží trest za naše skutky. A nebo prostě jen tak. S 39° horeč­kou se zdají různé sny. A pokud máte sílu zapi­sovat si je a zapi­sovat si, co si o tom mys­líte v „bdě­lém“ stavu, dostanete dvojná­sob uje­tou kom­bi­naci, kte­rou lze vyu­žít, až se z toho vykurýrujete.

Venku to vypadá na konec světa, slunce ne a ne vyjít a to už jsou tři odpo­ledne. Tak takhle by asi vypa­dal život ve světě pří­zraků. Když se k tomu přidá sladkosmutná nálada a strašná spousta ibal­ginů (měl jsem dnes šest, můžu si vzít další? — ty ses zbláz­nil, pak to začíná být toxický — serete mě, jdu poslou­chat rádio)… Poslou­chám sku­pinu Hm (jejich cd To by mohlo být zají­mavé), nej­víc se mi líbí dvě písničky: Sen (s tex­tem od Kai­nara, který by si zaslou­žil lepší hudbu) a Moje milá (zní to skoro jak od Topola). Ještě a ještě se mi o ní zdává…

No… Docela blá­bol. Ale co byste čekali od člověka, kte­rému je zle, má horečku, v hlavě něko­lik velmi pra­covi­tých trpas­líků a v žaludku míchačku? (A v hlavě nepořádek.)