10. června 2002

Dokonalost

Mnoho lidí je zřejmě pře­svěd­čeno, že je možné vytvo­řit gene­tickými manipula­cemi doko­nalého člověka. Vše­straně inte­ligent­ního, tělesně zdatného, naprosto zdravého a tak dále. Někomu se to zdá nee­tické, ale já zde vidím dva pro­blémy zcela odlišného rázu. Netu­ším, proč je nevidí i ostatní.

První je neur­čitý pocit, že jeden druh doko­na­losti vylu­čuje jiný. Pří­roda tíhne k rovnováze a sou­měrnosti. Vytvo­řením kladu zároveň vytvo­říme někde jinde zápor, ačko­liv si ho v první chvíli třeba nejsme vědomi. Pří­liš mnoho kladů s sebou nevy­hnu­telně nese pří­liš mnoho záporů. Nechtěl bych být v kůži a mysli doko­nalého člověka. Nebo je to jen strach z nezná­mého? Kaž­do­pádně je fakt, že pří­liš geni­ální jedinci často spáchají sebevraždu ještě dříve, než stačí dospět. Jejich živo­topisy typu „ve třech letech se nau­čil číst a psát, v sedmi začal pro­gra­movat, ve tři­nácti řídil vlastní firmu, v patnácti spáchal sebevraždu“ nejsou veselé čtení. Chcete geni­ální dítě?

Druhý nevi­di­telný pro­blém — doko­nalý člověk musí nevy­hnu­telně pochopit, že sys­tém je špatný. Odmítne hodnoty spo­lečnosti, která ho vytvo­řila. Nebude se cítit svázaný nesmy­slnými pravi­dly. Pokud spo­lečnost učiní jedince doko­na­lým, ztrácí tím schopnost ho ovlá­dat. Chcete doko­nalého člověka? Proč ne. Stvořte ho a on vás zničí.

Lékař: Vaše dítě trpí pří­liš vysokou inteligencí.

Matka: A je to vážné?

Lékař: Ale vůbec ne! Pře­depíšu mu léky, do rána to bude v pořádku.