14. března 2003

Atomový děda

Na Vyso­čině působí zvláštní elek­tri­kář. Je to ošun­tělý pracu­jící důchodce, brázdící silnice v polo­roz­pad­lém trabantu. Nabízí své služby tak levně, že to nemůže sta­čit ani na benzín. A s kaž­dým zákaz­níkem se podělí o svou netra­diční vizi budoucnosti:

„V blízké budoucnosti — snad už za sto let, takže vy se toho asi ještě doži­jete — nebu­dou žádná města a většinu území Evropy budou pokrývat lesy s ohrom­ným počtem vesni­ček. Občas nějaké to políčko. Nebu­dou žádné elek­trárny ani elek­trická vedení, nebu­dou vodovody, ropo­vody, plynovody ani pod­vody. Kra­jinu nebu­dou hyz­dit žádné silnice, dálnice, továrny, ani gigasamoobsluhy.“

Během jeho vyprávění pocítí lidé smu­tek. Vždyť měli vlastně ten svůj smog a beton i vše­možné obchodní domy rádi a nadávají na ně jen pro dobrý pocit… A tomu že má být konec? S takovou reakcí však děda už od začátku počí­tal. Než stačí poslu­chač pro­padnout depresi, vychrlí pokra­čování své věštby, které vyrazí dech:

„Ten svět vesni­ček a samot bude pro­tkán sítí optických vláken internetu třetí gene­race. Lidé budou ces­tovat mini­a­turními a bez­hlučnými léta­jí­cími stroji. A i ten nejmenší dome­ček bude vyba­ven ato­movým reaktorem!“

Nepři­pustí žádné námitky. V Japon­sku prý už mini­a­turní reak­tory mají a začínají pou­žívat. Ani s vyho­ře­lým palivem nebu­dou žádné potíže, reak­tory budou fůzní. A pro­tože každý si sám vyrobí vše, po čem zatouží, žádná nákupní cen­tra nebu­dou potřeba. Ani žádná vláda se svým pře­buje­lým byrokra­tickým aparátem…

Nako­nec se Ato­mový děda roz­loučí, nasedne do svého výcho­do­ně­meckého vozítka na jaderný pohon a zamíří do Světlé nad Sázavou. Otázky zůstávají. Co je internet třetí gene­race? A opravdu se ten trabant vzná­šel něko­lik cen­ti­me­trů nad zemí?