13. února 2004

Analýza (z máslo archivu)

Nás ani neza­jímá, jestli nás něco zajímá.“ Tato gene­rační výpo­věď zdobí zeď domu nedaleko od nás. Ano­nymnímu umělci se zdán­livě banální větou zdařilo zachy­tit sub­jek­tivní pocit frustrovaných ado­lescentů a vystih­nout jeden z pod­statných rysů pro­ble­ma­tické mozaiky rea­lity post­mo­derní doby. Již první slovo věty ukazuje na nesa­mo­zřejmý, ba pře­kvapivý důraz na sku­pinu: byli bychom spíše oče­kávali ato­mizaci, indivi­dua­lis­mus; zde jsme naopak kon­fron­továni s příklo­nem ke kolek­tivu, nové formě kmene. Tato soudržnost však má své logické zdů­vodnění. V situaci, kdy se tra­diční hodnoty roz­pa­dají a vzrůstá nechuť iden­tifi­kovat se s vnu­covanou konzumní spo­lečností, se revolta musí opí­rat o novou struk­turu, nej­čas­těji pod­míněnou soci­ální a gene­rační podobností. Měst­ské subkul­tury však svoji anti­sys­té­movost musí obhajovat: spo­lečnost totiž z vyvrženců nijak nepro­fi­tuje a proto se snaží inkorpo­rovat je zpět.

Ska­te­bo­ar­ding, spre­jeři a hiphop jsou pohl­ceni trhem, mladí totiž tvoří jednu z nej­vý­znam­nějších zákaz­nických sku­pin, i jejich bouření lze výhodně pro­dat. Pakliže MTV, výrobci oble­čení a nápojů a mnozí další vytváří styl, subkul­tura se stává módou. Právě tehdy je vyznání „Nás ani neza­jímá, jestli nás něco zajímá“ možnou ces­tou nezá­vis­losti. Pasivní rezistence/​rezignace jako nová revoluce.