17. dubna 2003

Vtahování do ubohého děje

Včera jsem si vzpo­mněl ještě na jednu vese­lou pří­hodu. Jedna dáma v pozdně středním věku se nás nedávno zeptala, jestli už jsme byli v tom novém kině na Flóře, které nás vtáhne do děje. S chutí bych se tomu zasmál, ale to bych nesměl vědět, že svou otázku mys­lela naprosto vážně. Tu část s vtahováním dokonce zdů­raz­nila. A já hlu­pák si mys­lel, že reklamní žvásty takového stupně nebere vážně nikdo… Byl jsem tedy zasko­čen. Mohl jsem zne­chu­ceně odpo­vě­dět, že tyto tří­roz­měrné slátaniny mě neza­jí­mají, že do děje vtáh­nou leda tak debila, že nejsou hodny mé pozornosti ani mých peněz, že jediný pohled z okna je tisíckrát plas­tič­tější než pohled skrz červrno­modré brýle na libovolně obrovité plátno, že jako správný rádo­byin­te­lek­tuál cho­dím pouze do klu­bových kin a že volný čas si krá­tím zíráním do McDo­nalda. Bohu­žel však jsem svázán kon­ven­cemi a s lidmi se snažím vycházet, a tak jsem se zmohl jen na ble­ko­tání, že ve vců­cáva­cím kině jsme ještě nebyli a že to vtahování do děje je jen takové přehánění…

Ale ty dvoj­ba­revné brýle mi nedají spát. Někteří lidé mají zřejmě podobné zařízení implan­továno spolu s mobi­lem přímo do mozku a vidí svět jinak než já. Nebo to je úplně jiný svět? Měl bych asi zku­sit uvě­do­mit si ten slastný vče­rejší pocit štěstí. Zkuste to také — je to hrozně moc důležité! Budete vyza­řovat lásku a budete těžce in. Jako my.