7. března 2003

Kde kdysi přebývala víra, není nic než trosky

Dnešní Smí­chov je divné místo. Tam, kde dříve byly jen staré domy a továrny, ros­tou sklože­lezo­be­to­nové budovy jako houby po dešti. Jedna jako druhá. Což je zají­mavý jev — jak je možné, že všichni už půl sto­letí touží mít kan­ce­láře ve sklože­lezo­be­tonu? Neměla by tato móda být už dávno pryč? Ale zpět ke Smí­chovu. Cen­t­rem všeho je obrovité mega­su­per­gigahyper­mon­strum u Anděla, ve kte­rém se nachází nejen něko­lik multi­hyperkin, dese­tipa­t­rové podzemní par­koviště pro půl mili­ónu aut a akva­ris­tika, ale také hodně velká samo­ob­sluha s oddě­lením nepo­travin ve druhém patře. Orwell by jen nevě­řícně zíral.

Pozornost si ale zaslouží spíše to, co se skrývá v cen­tru smí­chov­ské gigaší­lenosti. V samém srdci Nového Smí­chova, obklopena ze čtyř stran mon­stróz­ními sva­tostánky komerce září­cími svět­lem a novo­tou, se nachází opuš­těná a roz­pa­da­jící se syna­goga, kolem které pole­hávají bez­do­movci a feťáci. Kon­trast vše­možných pro­ti­kladů. To místo působí značně psy­che­de­licky, zvlášť upro­třed noci. Jako pochmurná vize budoucnosti…

A je to doko­nalé podo­ben­ství o schizofrenní civi­lizaci. Staré víry se hroutí i se svými kos­tely a nastu­pují oslnivé hyper­stánky konzumu. Jis­kří energií, oplývají vše­možným zbožím a nabízí naprosté spo­třební štěstí. Ale hlu­boko uvnitř, tam, kde kdysi pře­bývala víra, není nic než trosky. Nad nimi se vznáší smu­tek, smrt, zmar. K tomu bída, neštěstí a bez­na­děj. A do toho všeho už se dere prázdnota.

Domácí úkol: Běžte se tam také někdy podívat.