8. listopadu 2010

Na dně máselného stroje

Moje máselná cesta pře­peč­livě namazaná nabrala sklon dolů. Byl to sešup. Ocitl jsem se přímo upro­střed něčeho, co pro­du­kuje denně máslo po hek­to­li­t­rech. A když to skon­čilo a já mys­lel, že moje další cesta povede ven z másla, ocitl jsem se na místě, kde hek­to­litr je pojmem tak nicotným, že nestojí za řeč. Ano, moje cesta přímo do srdce máselné lobby byla pekelně rychlá. Jistě i proto, že jsem sviš­těl po hutně namazané silnici. Celé dva měsíce jsem pak pozo­roval sou­kolí máselného stroje s melancholicky-​perverzním ozna­čením „bulvár“. Nej­vtipnější na tom je, že jsem si vždycky mys­lel, že bulvár vrhá máslo jen kolem sebe. Pak jsem ale zjis­til, že nej­většími obětmi této maši­nérie nejsou ti, kteří máslo v podobě barevných titulků a pololží hltají, nýbrž ti, kteří tohle zatuchlé a žluklé máslo při­pravují. TI VENKU konzu­mují máslo ne z donu­cení, nýbrž kvůli tomu, že jim chutná. Rádi si za takové máslo zaplatí svých 7Kč denně.

Dělníci bulváru ovšem často nejsou vůbec hloupí. Mají svých pár pou­ček, díky kte­rým i já dnes již vím, že 5 těžce zraněných na Moravě je atrak­tivnější téma než 650 mrtvých v Maďar­sku. Citové zabar­vení a pseu­do­emoce vítězí nad fakty. Je čas pře­stat před tím zaví­rat oči. Lidem se totiž opravdu líbí číst si o pomníč­cích obětí auto­ne­hod. Na pokra­čování. I já chr­lil texty, které se již v počí­ta­čovém edi­toru měnily ze slov na žluté cákance másla. A nademnou stála kolegyně, četla mi to mé máslo za zády, prás­kala bičem a řvala: „Víc másla!“. Metafo­ricky.

Aby člověk mohl proti máslu bojovat, musí jej poznat. Musí jej umět stvo­řit a musí mít sílu si při­znat, že máslo ve své pod­statě není porazi­telné. Nikdy nebude. Vydržel jsem to jen dva měsíce. A jsem na sebe pyšný. Samo­zřejmě že jsem měl strach, ale když už pro samé máslo nevi­díte chleba, je nutné něco udě­lat dřív, než vás máslo udusí. A tak jsem se vrá­til zpět do rela­tivně nor­málního světa. Zjis­til jsem, že másla je venku sice hodně, ale jsou místa, kde je ho nezměrně víc. A každý z nás má šanci se máslu začít vyhý­bat. Nenu­tím vás k bez­má­selné dietě, vždyť taková terapie není v našich pod­mín­kách ani reálná. Jen se zamys­leme, zda musíme máslo při­dávat i tam, kam nepatří. Pře­staňme si do panáků vodky házet kostky másla. Vychutnejte si bez plátku másla svou ranní kávu. Neza­jí­dejme kaž­dou pravdu čtvrtkou másla…