11. července 2002

Dnešní spánek je zdůvodněn zítřejším vstáváním

Jsou dny, které pro­běh­nou, nepo­hladí, nepo­škra­bou. Člověk si vlastně není jistý, jestli vůbec byly. Nic se v nich nepři­hodí, vše jako by se prostě stávalo. Hodiny nějak pro­klouz­nou mezi prsty a na dlani nezů­stane ani vzpo­mínka, ani ždi­bek žití či tlu­kou­cího srdce. A když jdu večer spát, nejsem ani una­ven, prostě ule­hám jen ze zvyku — pro zít­řek, neboť dnešní spá­nek je zdů­vodněn zít­řejším vstáváním. Když mám to štěstí (nebo smůlu), že si to uvě­do­mím, sevře se mi žalu­dek a něco se ve mně vze­pře, jak je to stro­jené. Dneškem nežít pro zít­řejší rutinu…

Když při­jde takový večer, posmut­ním. Pak se dám do počí­tání všech pout, všech ozu­bených kole­ček, co mne vle­čou bah­nem ste­re­o­typní šedi, konejšivé jis­toty, nenamá­havého prů­měru. Ptám se sám sebe po svých snech. Roz­pa­čitě nahlížím do chladu minu­lých dní a pro­bí­rám jednot­livé. Kdesi uvnitř bolí každý kompro­mis, každé sklopení hlavy, každá chvíle, před kte­rou jsem uhnul pohledem.

Právě tyto večery hle­dám odvahu k dalším nadech­nu­tím, k životu se ctí. Jsou to chvíle, kdy vím. Nako­nec usínám pln oče­kávání zítřka a …ráno? Ráno už nic necí­tím, jen v hlavě doha­síná nejasná vzpo­mínka, kte­rou si už ani nejsem jist.