28. července 2003

A zase smysl

Za chvíli budou tři hodiny po půlnoci a já sedím ve tmě před počí­ta­čem, poslou­chám svou oblí­benou alternativně-​depresivní hudbu a čekám, jestli při­jde ráno a venku začnou zase kři­čet ptáci. Jedna skladba skon­čila a začala další úchvatná směs zvuků vyvržená z útrob pod­vě­domí šíleného (a v sym­bi­óze s počí­ta­čem žijí­cího) umělce. Jen pár okamžiků — a dalších sedm minut mé exis­tence je nenávratně v háji. S kaž­dým dalším tónem blíž a blíž nevy­hnu­telnému zániku.

Dnes mě to nezne­klidňuje. V té nelid­ské hudbě je síla. Smrt je jen strašák a přes­tože vidina nesmr­telnosti je lákavá, před­stava věčné exis­tence lid­ské spo­lečnosti mě naplňuje jen o málo menší hrů­zou než věčný kar­mický kolo­toč. Chybí tu prostě smysl, jako obvykle. Jestli je člověk něco, co má být pře­ko­náno, na vyšší úrovni exis­tence musí být smysl zřejmý a tudíž nutně daný a neměnný. Ugh. Dik­ta­tura smyslu mě přímo děsí. Nutný smysl naštěstí snad nemůže být smys­lem, takže další úroveň vypadá doufejme jinak…

Zamo­tal jsem se v tom. Skoro tu usínám a v mých myš­len­kách začíná panovat zma­tek. Nale­zení smyslu musí nezbytně zna­menat ztrátu svo­body a naopak sku­tečná svo­boda nutně ničí možnost nale­zení smyslu, pro­tože smysl omezuje. Pojem svo­body se už sice omezil na možnost volně si plá­cat a zve­řej­ňovat jakéko­liv nesmysly (které však nesmí půso­bít dojmem, že to mys­líte vážně) a jen matně za ním tušíme cosi většího, nějaký cíl, nějaký smysl… A zase jsem se zamo­tal. Nemám na to.

Nej­skli­ču­jící skladba právě skon­čila a já jdu spát. Ani hrubky opravovat nebudu. Za chvíli bude světlo.