5. října 2004

Sen o másle

Když jsem se ráno vzbu­dil na další těžkou směnu, pře­kvapilo mě, jak živě jsem si zapa­ma­toval poslední sen. Byl totiž o másle. V tom snu byl můj strýc (podo­týkám, že je to psy­chi­atr) zod­po­vědný za pro­jekt budovy pro olympi­ádu, která se bůhví proč měla konat v našem malém městě — a já byl pově­řen rea­lizací oné stavby.

Avšak v tom snu jsem večer seděl v podivných roz­va­li­nách vedle sta­veniště, kde se sešla hro­mada záhadných indivi­duí. Sku­pina mého kmo­t­řence ladila nástroje a po krátké poradě — začali hrát píseň o másle. A já věděl, že ten text je můj, že jsem ho kdysi napsal a posléze — a to vše dávno před rokem 1997 — ztra­til. Byla to naše sudička, Taťáňa s dvěma ť, která jej kdesi archivovala a donesla. Vypa­dalo to zvláštně a měl jsem divný pocit déja vu. Sen ovšem skon­čil nepří­jemně, všichni ode­šli a já musel volat strýci, kde přesně má být v novém objektu par­koviště tro­lej­busů. Řekl mi, že to mám vyře­šit sám. A to bylo nemilé.