24. srpna 2003

Měl jsem sen

Ano bratři, měl jsem sen! Ale pro­tože nejsem Mar­tin König, nic tak úžasného jako nový lepší svět jsem tak nena­šel. Aspoň mě nikdo nemusí zastřelit.

Začalo to nevinně. Leželi jsme na pláži a někdo řekl, ať napíšu báseň. Já mu furi­ant­sky odpo­vě­děl, že to není nejmenší pro­blém, ať se vsadí, že mi bude sta­čit deset minut. Sázka byla o pivo a já mu je doteď dlužím.

Mělo to být jen pár veršů, však jsem taky začal psát na papí­rový kapesník. Ale nemohlo se mi to tam vejít. A tak jsem pokra­čoval dál na zídce, u níž jsme leželi: prs­tem do jem­ného písečného pra­chu. Co se dělo dál si spíš domýš­lím. Snad jsem dostal úpal nebo jsem se prostě chvil­kově pomátl. Jedna roz­tře­sená řádka pokra­čovala po zaprá­šených ulič­kách starého města až na jeho okraj. Když jsem skon­čil opřený o vrak náklaďáku na zadním dvorku s nej­hez­čím výhle­dem na moře, jaký jsem kdy viděl (netřeba asi dodávat, že už jsem ho pak nikdy nena­šel), bylo o něko­lik hodin poz­ději. Chtěl jsem si to celé po sobě pře­číst a kupo­divu jsem byl jen pár minut chůze od místa, kde jsem začal. Ale velká část textu byla samo­zřejmě pryč.

O svém život­ním díle tak vím jen málo. Bylo ve více jazy­cích, začínalo i kon­čilo česky, ale byla tam i ang­lič­tina a nevím co ještě. Někde upro­střed byla pasáž, která nebyla v žádném lid­ském jazyku, ale byla zamňou­kaná. Hlavní postavou básně byl robot, kte­rému někdo řekl, že nikdy nedokáže pochopit báseň. A toto byl pří­běh jeho snažení se, hle­dání, objevování sama sebe. A zároveň to byl obraz jednoho horkého odpo­ledne, které jsem strávil ve starém světě na břehu moře s prů­zračnými pocity a pravými lidmi.

Nezů­stalo skoro nic. A i ten prchavý paprsek poznání rychle pote­měl a zbyly jen mžitky před očima, jako když rychle pře­jdete ze světla do tmy.

Za zdí někdo pláče, v rádiu už mají ráno. Asi bych měl jít spát…