8. dubna 2003

Ústřední problém moderního člověka

Včera oprav­dové máslo narazilo na ústřední pro­blém moderního člověka — mám zapo­menout na všechny pro­blémy a neu­stále naplno (čili do zblbnutí) pra­covat, nebo je lepší dělat jen tak, jak je nezbytně nutné, a ve zbylém čase se snažit pochopit, vyře­šit nebo zni­čit máslo?

Ano, je asi pravda, že kla­sicky fungu­jící člověk jenom dře, jí, vychovává děti, jednou za měsíc si pře­čte nená­ročnou knížku a ve zbylém čase kouká do televize. Je nej­spíš pravda i to, že se tak uchová psy­chická rovnováha, vždyť se také v jedné nor­ma­lizační pohádce zpívá: Dělání, dělání, všechny smutky zahání! Dělání, dělání je lék! Ale lék na co? Na život? Pro­tože otázka, kte­rou si šílený pra­cant zásadně nepři­pouští, zní: je takový život k něčemu? Frene­ticky pracu­jící se totiž ze všeho nej­více podo­bají ještě jednomu druhu lidí, kteří se také nezabývají hloupostmi, také nic neřeší a dokonce nejsou ani tro­chu labilní — podo­bají se mrt­vým. Jako vejde vejci. Jakko­liv to zní šíleně, je sebevražda zcela ekvivalentní životu úspěšného začína­jí­cího právníka. Život jen pro práci sice možná má nějaký smysl z hle­diska spo­lečnosti, avšak pro jedince je to jen jedna z mnoha forem smrti. Možná se z ní ještě pro­bere, ale to už bude pozdě. Žít pouze pro práci zna­mená být v hrobě už pře­dem. Ale o mrtvých jen dobře…

Co z toho plyne? Raději se utápět v depre­sích, než exis­tovat jen pro práci. Chci plný a bohatý život, nechci být bez­smy­slnou paro­dií na úderníka. Dokonce i ten nesmy­slný popě­vek zněl mno­hem lépe v punkovo-​metalové verzi bývalého spo­lu­žáka. Na roz­díl od ori­gi­nálu to mělo duši.