7. dubna 2003

Jak je důležité neustále naplno pracovat

Mezi mými přá­teli se najde jen pár výji­mek — nor­málních lidí. Obvykle jsou to ti, s nimiž se znám déle než deset let a jsme si v něja­kém směru vzá­jemně uži­teční, a proto stále udržujeme kon­takt. Jinak žijeme, zdá se, v úplně jiných světech.

Onehdá jsem se s jedním z nich, úspěšným začína­jí­cím právníkem, setkal. Aby řeč nestála, vyklá­dal jsem mu pár pří­běhů ze svého okolí (lidí, s nimiž se dřív bavil docela dost, ale dnes mu na ně nezbývá čas). O kama­rá­dovi, kte­rému se nedaří tak úplně kon­t­ro­lovat mystické stavy, a tak si občas musí odsko­čit do blázince. Další zase úspěšně mění co rok obor svého stu­dia: teď si dal při­hlášku na teo­logii, uvi­díme, jestli to bude konečná… Nej­růz­nější his­torky párů v mém okolí…

Docela z toho byl v šoku a vyklá­dal mi, jak důležité je neu­stále naplno pra­covat — tehdy nemáš čas zabývat se hloupostmi, nic neře­šíš, zůstane ti psy­chická rovnováha… Znělo to docela pře­svěd­čivě, ale ta před­stava mě stejně děsí. Stokrát budu radši divný, ale neoblbnutý (a ještě k tomu dob­rovolně!). I já mám rád (stává se mi to zřídka, a obvykle ještě v naprosto nepa­t­řičnou chvíli) okamžik pra­covního nadšení, kdy je člověk hrdý na to, co právě udě­lal, vídí v duchu hotové dílo a horečně na něm pracuje. Nebo když cítí, že ten nápad bude naprostá bomba a v hlavě se mu roz­bí­hají nitky dalších návaz­ností a propojení.

Dost často mám něco jako výlevy fan­tazie, kdy vytvá­řím obrov­ské plány a úžasné pro­jekty, které jsou ovšem od začátku naprosto nere­álné a sám velmi dobře vím, že je nehod­lám nikdy usku­tečnit. Ale nemys­lím si, že by to bylo mrhání časem: jednak mě to baví a jednak je to dobrý trénink.

A teď je asi čas na nějaké závě­rečné moudro a shrnutí: ale žádné není, všechno se valí stejným tempem jako vždy a pokud se máte dobře, nebojte se — to přejde.