5. března 2003

Když chrlíme hodně textu, můžeme kašlat na kvalitu

Včera jsem to nějak poza­po­mněl uzavřít… Takže dnes druhý pokus.

Deník se zadu­sil sám sebou. Na počátku bylo před­sevzetí psát co nejdivnější věci a nepro­zra­dit se. Jenže jakýko­liv text je vyje­vením části osobnosti, kaž­dou sdě­lenou větou se omezuje pro­stor, každé slovo je kamínkem mozaiky… Pokud se autor s vir­tu­ální iden­ti­tou zcela nezto­tožní, brzy je polapan a vše neod­vra­ti­telně spěje k singula­ritě. I neú­myslný pře­chod na týdeník jen zby­tečně oddaluje nevy­hnu­telné. Původní kon­cepce byla dlouho­době neu­drži­telná a už na počátku bychom to snad byli viděli, kdyby nás máslo neza­slepilo. Tak je to.

Jenže… V duchu double­thinku jsem zároveň pře­svěd­čen, že pří­činu úpadku deníku je třeba hle­dat jinde.

Fakt: Pro­dlevy mezi jednot­livými výlevy se pro­dlou­žily sedmkrát.

Domněnka 1: Poměr skvě­lých a ostat­ních deníč­kových záznamů nezá­visí na prodlevách.

Domněnka 2: Čím čas­těji je čtenář obda­rován skvě­lým, tím ochotněji pro­míjí nezajímavé.

Což lze celé shrnout do motta: Když chr­líme hodně textu, můžeme kaš­lat na kva­litu. Čtenáři se přeže­rou pochou­tek a škvár zůstane nepo­všimnut. Tak je to.

A po vzoru starého deníku ještě pár kon­t­rolních otázek na závěr: Proč má denní tisk v průměru zhruba 100 stran, 10 sekcí a každý týden ještě 1 magazín? Je moje motto i jejich mot­tem? Jak je možné, že jim za to lidi ještě platí? A konzu­muje to vůbec někdo? Nebo snad dokonce čte?