15. června 2002

Kopírování

Četl jsem článek Ben­ja­mina Kurase o tom, kolik z komu­nismu v nás zůstalo a jak se to pro­jevuje. Vedle článku byl test, aby si to mohl každý ozkou­šet sám na sobě. K většině těch otázek jsem se musel stavět dost hypo­te­ticky (kdybych byl v situaci, která je zde nazna­čena, jak bych se zachoval?), pro­tože se mě netý­kají. Měl jsem tak 1 a půl bodu z dva­ceti, ale kolik je kolem mě lidí, kteří by aspi­rovali na deset a víc! Hlavně mezi star­šími, ale i mezi mými vrs­tevníky. Je to ten syn­drom velkých ide­álů a malých podfuků. Jak někde něco ošu­lit, jak se obo­ha­tit, někoho napá­lit. Lidé tohoto typu samo­zřejmě ví, že v ide­ální spo­lečnosti by se tak chovat neměli, ale pro­tože (řečeno s Machiavel­lim) ani ostatní nejsou ide­ální, bylo by hloupé nepod­vá­dět. Noto­ricky známá hesla: Kdo neokrádá stát, okrádá rodinu. Na lid­ské blbosti se dá vydě­lat nej­líp. Hloupý, kdo dává, hlou­pější, kdo nebere. To vše jim ovšem nebrání nadávat na přímé důsledky toho, že se tak chová tolik lidí. Na korupci, na blbou náladu, na to, že si lidé vzá­jemně nedů­vě­řují. Ovšem ani já nemám čisté svě­domí: taky jsem si dělal taháky, jez­dil na černo, pře­paloval cd a kradl soft­ware. Pro­tože co si budeme nalhávat: je to krá­dež jako každá jiná. Že jde líp osprave­dlnit? Nesmysl. Při troše snahy si dokážu osprave­dlnit i ban­kovní lou­pež. Že to dělají všichni? Kdyby všichni kradli roh­líky, je to důvod začít je krást taky?

Naťukl jsem kopí­rování hudby… Byl bych nerad, aby si někdo mys­lel, že jsem fanda OSA a kampaně Kopí­rování zabíjí hudbu nebo jak se to jmenuje. To je fraška. Považuju za docela vážný pro­blém to, že autor knihy dostane z její ceny asi 10% a autor hudby ještě míň. Jistě, redakce je pořád důležitá insti­tuce (i když — co znám některé vnitřní poměry… a pokud hodně čtete, tak jistě znáte nakla­da­tel­ství, kde pře­kla­da­tele dělají lidé, kteří ang­licky umí tak leda zmizet), ale jedním z kladných efektů glo­ba­lizace a pro­síťování by mělo být to, že odpadnou vše­možné dis­tri­buční mezi­články a konečný konzu­ment tak bude spíš pla­tit sku­tečně auto­rovi. Bavili jsme se o tom s lidmi z něko­lika zemí na jednom takovém milém setkání. Návrh byl následující.

Před­stavte si něja­kou síť, niko­liv však world wide web, kde by bylo možné nahrát svou hudbu. Kdoko­liv by ji pak mohl (poté co by se při­po­jil — klidně zadarmo) po síti poslou­chat. V něčem jako je WinAmp by pak byla ikonka. Klepli byste na ni, objevilo by se „Auto­rovi chci poslat X $.“ Místo X byste dali třeba 1 nebo 0,5 nebo 10, potvr­dili byste to a z účtu by se vám ode­četl pří­slušný finanční obnos, při­čemž by řekněme 5% šlo na pro­voz sítě. Zní to jako utopie a tech­nicky nepro­ve­di­telný pro­jekt? Kdo by před deseti lety mlu­vil o internetu jak jej známe dnes, byl by ozna­čen prav­dě­po­dobně za totálně vyši­nu­tou trosku. V roce 1988 si nechala spo­lečnost AT&T vypra­covat stu­dii o roz­voji mobilních telefonů. Experti v ní odhadli cel­kový počet telefonů v roce 2000 na 880 tisíc na celém světě. Tak proč ne tohle? A jsem si jistý, že i když by většina lidí nepla­tila, peníze zbýva­jící menšiny by byly dost velké na to, aby umělci dostali víc než dnes. A taky by se mohli pro­sa­dit i jinde. Mám rád některé německé sku­piny — znám je díky (dnes bohu­žel již bývalé) sate­litní stanici Viva2. U nás většinu jejich CD seženete stěží a v éteru je zaslech­nete, jen bydlíte-​li dost blízko německých nebo rakous­kých hranic (a ještě máte štěstí na slušné rádio — pro­tože to, co se mi líbí, není zas až tak main­stream, hraný obvykle v rádiu). Chci mít šanci poslou­chat dobrou hudbu z celého světa. Když si pře­čtu recenzi na fran­couz­ských strán­kách, rád bych si to posle­chl hned, a kdyby to bylo legálně, tím líp :)