Četl jsem článek Benjamina Kurase o tom, kolik z komunismu v nás zůstalo a jak se to projevuje. Vedle článku byl test, aby si to mohl každý ozkoušet sám na sobě. K většině těch otázek jsem se musel stavět dost hypoteticky (kdybych byl v situaci, která je zde naznačena, jak bych se zachoval?), protože se mě netýkají. Měl jsem tak 1 a půl bodu z dvaceti, ale kolik je kolem mě lidí, kteří by aspirovali na deset a víc! Hlavně mezi staršími, ale i mezi mými vrstevníky. Je to ten syndrom velkých ideálů a malých podfuků. Jak někde něco ošulit, jak se obohatit, někoho napálit. Lidé tohoto typu samozřejmě ví, že v ideální společnosti by se tak chovat neměli, ale protože (řečeno s Machiavellim) ani ostatní nejsou ideální, bylo by hloupé nepodvádět. Notoricky známá hesla: Kdo neokrádá stát, okrádá rodinu. Na lidské blbosti se dá vydělat nejlíp. Hloupý, kdo dává, hloupější, kdo nebere. To vše jim ovšem nebrání nadávat na přímé důsledky toho, že se tak chová tolik lidí. Na korupci, na blbou náladu, na to, že si lidé vzájemně nedůvěřují. Ovšem ani já nemám čisté svědomí: taky jsem si dělal taháky, jezdil na černo, přepaloval cd a kradl software. Protože co si budeme nalhávat: je to krádež jako každá jiná. Že jde líp ospravedlnit? Nesmysl. Při troše snahy si dokážu ospravedlnit i bankovní loupež. Že to dělají všichni? Kdyby všichni kradli rohlíky, je to důvod začít je krást taky?

Naťukl jsem kopírování hudby... Byl bych nerad, aby si někdo myslel, že jsem fanda OSA a kampaně Kopírování zabíjí hudbu nebo jak se to jmenuje. To je fraška. Považuju za docela vážný problém to, že autor knihy dostane z její ceny asi 10% a autor hudby ještě míň. Jistě, redakce je pořád důležitá instituce (i když - co znám některé vnitřní poměry... a pokud hodně čtete, tak jistě znáte nakladatelství, kde překladatele dělají lidé, kteří anglicky umí tak leda zmizet), ale jedním z kladných efektů globalizace a prosíťování by mělo být to, že odpadnou všemožné distribuční mezičlánky a konečný konzument tak bude spíš platit skutečně autorovi. Bavili jsme se o tom s lidmi z několika zemí na jednom takovém milém setkání. Návrh byl následující.

Představte si nějakou síť, nikoliv však world wide web, kde by bylo možné nahrát svou hudbu. Kdokoliv by ji pak mohl (poté co by se připojil - klidně zadarmo) po síti poslouchat. V něčem jako je WinAmp by pak byla ikonka. Klepli byste na ni, objevilo by se "Autorovi chci poslat X $." Místo X byste dali třeba 1 nebo 0,5 nebo 10, potvrdili byste to a z účtu by se vám odečetl příslušný finanční obnos, přičemž by řekněme 5% šlo na provoz sítě. Zní to jako utopie a technicky neproveditelný projekt? Kdo by před deseti lety mluvil o internetu jak jej známe dnes, byl by označen pravděpodobně za totálně vyšinutou trosku. V roce 1988 si nechala společnost AT&T vypracovat studii o rozvoji mobilních telefonů. Experti v ní odhadli celkový počet telefonů v roce 2000 na 880 tisíc na celém světě. Tak proč ne tohle? A jsem si jistý, že i když by většina lidí neplatila, peníze zbývající menšiny by byly dost velké na to, aby umělci dostali víc než dnes. A taky by se mohli prosadit i jinde. Mám rád některé německé skupiny - znám je díky (dnes bohužel již bývalé) satelitní stanici Viva2. U nás většinu jejich CD seženete stěží a v éteru je zaslechnete, jen bydlíte-​li dost blízko německých nebo rakouských hranic (a ještě máte štěstí na slušné rádio - protože to, co se mi líbí, není zas až tak mainstream, hraný obvykle v rádiu). Chci mít šanci poslouchat dobrou hudbu z celého světa. Když si přečtu recenzi na francouzských stránkách, rád bych si to poslechl hned, a kdyby to bylo legálně, tím líp :)

Další záznam: Windows XP
Předchozí záznam: Hack
Autor: Jsem
Sbírka: Deník