7. července 2003

Kááááávu si

Viděl jsem nedávno jednu zom­bie, jak s mik­rofo­nem v ruce trčí z jeviště a z hni­lo­bou roze­žraného hrdla jí bublá veselý song o lásce. Potla­čil jsem nutkání vrh­nout a poo­de­šel. Ptal jsem se sám sebe, čím to bude…

Není to žádné velké tajem­ství, ale celá naše podě­laná civi­lizace ado­ruje úspěšnost a je jedno, tasí-​li někdo pro aplaus kozy, pra­chy nebo větší kvér. Vesele tles­káme, ale při odchodu se mnoho z nás podivuje, no jak je možný, že támdle ten (kte­rému jsme zrovna net­les­kali) si dovo­luje toto (jen aby zís­kal tutéž slávu, kte­rou jsme dopřáli jiným)… No, čím to bude?

Ve far­ma­ko­logii je pěkná teo­rie prahu cit­livosti. Začnete žrát nějaké svin­stvo, třeba morfium. Po malých dáv­kách. Máte pěkný rauš, ale vaše recep­tory jsou vysy­cené a je potřeba větších a větších dávek, aby se rauš opět dostavil. Pak už žerete koň­ské dávky, které by vás na začátku prostě zabily. Ty velké to udě­lají jen o tro­chu poz­ději. Nako­nec bude tělo kvůli rauši poža­dovat dávku, kte­rou už játra neroz­chodí a vy také ne. Zla­tou dávku. Totéž se děje v mezi­lid­ských vztazích. Všichni bytostně tou­žíme, ať si to při­pus­tíme nebo ne, po tom, aby se o nás druzí zají­mali. Chceme být uznáni. Potom obdivováni. Posléze ado­rováni. Někteří se nechají zbožštit. Ti pak umí­rají ošk­livou smrtí. Buď je někdo picne, nebo se pře­dáv­kují, nebo je ten mlýn semele jinak. Kdysi sta­čilo proto, aby se jeden stal slavným, říct „Eppur si muove!“. Dnes vez­meme tatín­kovu devítku a jdeme zastře­lit uči­tele. Nebo, jako jistá interpretka, na jevišti mastur­bujeme. Vydě­láme něja­kou tu mili­ardu okrá­dáním hlupců a bez­mocných. Píšeme ságy s dob­rým marketingem.

Skom­bi­nujme to s fak­tem, že naše geny nás nutí ukazovat, že jsme sku­tečně vhodní pro páření a že jen naše genová výbava je ide­ální pro kom­bi­naci s jinou, stejně kva­litní. Tenhle šílený tlak nás, poten­ci­álně rozumné bytosti, nutí dělat věci, nad kte­rými za stříz­liva jen krou­tíme hlavou. Ta zom­bie už pohlavního styku patrně schopna nebyla. Ale ten natahovací mechanis­mus na klí­ček furt mlel to svoje tik-​tik-​vrrr-​cink a ona tam stála a dula píseň o lásce.

A já s rukopi­sem v podpaždí spě­chal k nakla­da­teli, abych pub­liku před­vedl, že já jsem velmi chytrý hoch, chytřejší než jiní hoši a že

máslo? Jíst!