18. června 2003

Malá noční hudba

Das ist nor­mal. Nejdřív kon­cert vese­lých kol­choz­níků (se slevou), na kte­rém poska­kuje velké stádo alterna­tivních sle­čen, které sku­tečně vypa­dají jako zná­silněné lamy vikuně (poska­kují někdy ještě hůř). Pak noční náměstí a par­tička ožra­lých loňťáků, kteří si užívají „velko­města“ tím, že se cach­tají v kašně. Co už s tím — uba­lit jointa a pak s poci­tem, že máte mozek obalený más­lem (případně že vás strašně bolí nohy — i když si plně uvě­do­mujete, že vás *ve sku­tečnosti* (co to je?) nebolí), vyrazíte na sle­dovačku. Objekt jsme sice ztra­tili (how’s it doing, man.. free street poetry), avšak následně našli úplně jiné. Známé — pod obraz, po 7 pivech dekon­struovali zby­tek osazen­stva non­stopu. Místní notoři to naštěstí vzali spor­tovně a nechtěli z našich těl udě­lat otevřený text. Ještě napsat na Stellu Artois gay pro­pa­gandu a může se jít.

Při­po­mnělo mi to úryvek z knihy slovin­ského autora, jehož jméno mně teď vypadlo: hlavní hrdina vyjde v noci na balkon, vidí tam kama­ráda, an blije přes zábradlí a při­tom mu jeho pří­tel­kyně kouří. Hrdina to lako­nicky komen­tuje: kurva, jestli tohle není dekadence.

Jo. Někdy si říkám, že v čem má naše gene­race pri­mát, je cynis­mus. Útěk do cynismu, pro­tože nejis­toty jsou pří­liš velké a velké ideje to pro­jely na plné čáře, –ismy už jsou všem buřt. A při­tom ani ten brave new world dosta­tečně nezabaví, díru neza­plní. Worko­ho­liky pohr­dám — a být imrwére zhulený taky nejde. Člověk má pak pořád hlad a chuť na ciga­rety, tak co s tím. Je to nuda? Je to spleen? Je to exis­ten­ci­ální krize? Nebo je mi dnes v noci zase jen oby­čejně smutno a opa­kuju staré nesmysly…