11. května 2002

Globalizace

Kdysi, ve stře­dověku, spo­jovalo celou evrop­skou kul­turu křesťan­ství. Byl to spo­lečný základ, něco, co nemělo až tak dělat se spi­ri­tua­li­tou nebo vírou, spíš to byl takový výraz při­jetí světa, kon­strukce rea­lity, kte­rou uznávali všichni. Kdo ne, toho pat­řilo pově­sit. Pak při­šli osví­ce­nci a vybo­jovali vítěz­nou bitvu. Křesťan­ství bylo nahrazeno vědou. Vědecké rovnalo se prav­divé, věda se stala tím pojít­kem západního světa. Ale to mohlo pla­tit maxi­málně do druhé svě­tové války. Co teď? Co spo­juje naši civi­lizaci? V post­mo­derním postkon­cep­tuálním (dosaďte si tolik ška­re­dých bez­ob­sažných rádo­byvě­deckých ter­mínů, kolik vás jen napadne) světě se na tuto otázku neod­po­vídá lehce. Kladl ji onehdá Tomáš Halík a jeho odpo­věď byla: média. Nesou­hla­sil jsem s ním: podle mne je to spíš zábava nebo snad kul­tura (ve smyslu popkul­tury). Média jsou sou­částí zábavního prů­myslu stejně jako poli­tika (respek­tive to, co je serví­rováno masám jako politka), móda, hudba, výtvarné umění, film… Styl života, který je stejný pro střední/​vyšší vrstvy, ať bydlí v New Yorku, Paříži, Moskvě, Sao Paulu, Isla­ma­bádu nebo Pekingu. Roz­díly jsou mizivé. Je to asi velmi dobře, ale mě se z toho občas navaluje.