4. května 2002

Fotoaparát

Kolem mne při­bývá jak na běží­cím pásu lidí, kteří si poří­dili digi­tální foto­apa­rát. Proč ne. Ale umí vůbec fotit? Ano, je velmi snadné s nimi fotit, ale to nezna­mená, že je snadné dělat dobré fotky, ba naopak. Vede to spíš k focení bez kon­cepce, k drtivé převaze kvan­tity nad kva­li­tou. Bohu­žel ani já neu­mím fotit… Dost mě to mrzí, pro­tože mám vize foto­doku­mentů na lesk­lém kří­dovém papíře, které tak syrově zachycují špi­navou rea­litu všedních dní. Kva­litní, pevná vazba knihy, kte­rou si mohou kou­pit jen sku­teční fan­dové nebo snobi, v silném kon­trastu se zachy­cenou bídnou soci­ální rea­li­tou, poni­čeným život­ním pro­stře­dím a pokři­venými mezi­lid­skými vztahy. A nebo jásavá barevnost a při­tom neký­čovitá konkrétnost jarního zázraku života, který je důkazem Boha. Nebo taky kaž­do­denní rutina fot­balových utkání, poslední ciga­reta, než se zase nastoupí do auto­busu a uzá­věrka v devět večer.

Být nebo nebýt, toť ta otázka. A když už být, tož čím?“ (Hamlet v Čap­kových Apokryfech)