15. července 2003

Pozdrav z expedice

Snad jen lehký neklid, snad ozvěna budoucnosti. Všechna putování — jedno zdali jde o tří­denní výlet za humna nebo o expe­dici do Amazo­nie — mají spo­lečné rysy. Cesty neve­dou mezi místy, ale mezi lidmi a po zákou­tích vlast­ního nitra. Objevujeme tak sami sebe a mnohdy je snadné zabloudit.

Sto­jím na peróně, snažím se pře­ko­nat trému. Jako bych byl u zkoušky a měla se hodno­tit správnost mých roz­hodnutí. Sou­časných — i budou­cích. Nadechnu se a skočím.

Někdo se usmívá, někdo spí, venku začíná pršet a Karel je smutný. I když je teprve devět ráno, alko­hol už u řady spo­lu­ces­tu­jí­cích dělá své. Dostali jsme se do místa, kde mobily nefungují, jízdní řády je nutné brát s rezervou a naše běžné sta­rosti se zdají jako z jiné planety. Ale kořalka — ta zabere vždycky a všude…