8. září 2003

Kde jsou sakra ty dveře

Tak. Jsem zpátky. A mám pocit, že vůbec nic nestí­hám. Vše se děje moc rychle, nesta­čím to sle­dovat. Než si plně uvě­do­mím situaci, ve které se nacházím, sku­tečnost se změní nato­lik, že před chvílí nabyté pově­domí o minulém stavu věcí je už dávno zasta­ralé. Při­pa­dám si jako uná­šený prou­dem. Prou­dem bytí…

A nej­horší na tom je, že se téměř nic neděje. Opravdu nechápu, jakým způ­so­bem přežívají lidé, kteří stále potkávají něco nového. Prý takoví exis­tují. Já jsem asi až pří­liš pod­lehl poho­dlné jedno­tvárnosti, která, ač od nás nevy­ža­duje skoro nic, je velice ubí­je­jící, obl­bu­jící, neplodná, fádní a svou jedno­duchostí úplně pří­šerná. Poho­dlností do hrobu…

Nako­nec se vra­cím takto oklikou zpět k máslu a jsem sám sebou nucen to všechno sepi­sovat, i když nejsem schopen vyjá­d­řit ani jedi­nou jasnou myš­lenku. Ta zma­tená množina pís­menek neu­stále tvrdí vše možné, jen ne to, co se snažím sdě­lit, a kon­strukce v mé mysli tvrdě pro­tes­tují proti pokusu o převe­dení do slov. Nedokážu, neu­mím, nenapíšu.

Ale nej­horší na tom všem je pocit bez­vý­chodnosti. Svět je past. Moje máslo je zoufa­lým voláním o pomoc pro­střednic­tvím řízeného vir­tu­álního exhi­bi­ci­o­nismu! Kde jsou sakra ty dveře?

Když se vám zdá, že věda je pří­liš ome­zená a filo­sofie je blu­diště bez cesty ven, je tu možnost uchý­lit se jinam. Když si však mys­líte, že mystika je pří­liš směšná, nábožen­ství je opium lid­stva a pavěda je čistá blbost, úni­ková cesta se pomalu uzavírá. Pokud navíc považujete lid­skou spo­lečnost za gigan­tický blázi­nec a takřka jakou­ko­liv činnost (včetně všech forem zábavy) jen za únik, je konec. I když je vás víc, nemění to nic. Nyní je třeba volit mezi cvokhau­sem, sebevraž­dou, nihi­lis­mem a blíže neu­r­čeným más­lem, které je určitě kom­bi­nací toho všeho. Nic moc, ale hlavně že máme tu slavnou svo­bodnou volbu. Nako­nec zbývá jen jediná možnost úniku — legrační šidítko zvané naděje.