13. května 2002

Divno

Co je divné a co je nor­mální. Takovou otázku si kla­deme nejen my, ale i někteří lidé kolem nás. Nejsme nor­mální. Dřív nás to zaráželo, hle­dali jsme, proč tomu tak je, jestli to náho­dou není tak, že nor­mální jsme my a jen všichni okolo jsou divní a tak je jich většina, což vzbu­zuje zdání nor­málnosti. Teď už jsme ale chytřejší. Nezá­leží na tom. Jestli jsou nor­mální oni a my divní — co se tím mění? Nic. Každý má vlastní svět, jen ty naše jsou obzvláště zají­mavé a tak absurdní, že jsme si uvě­do­mili, že se vlastně jedná o knížku. Někdo ji čte a jistě mu při­jde velmi zábavná. A pro­tože jsme to zjis­tili, už nemu­síme zdaleka tolik hlou­bat, ale taky můžeme svůj život číst a výborně se bavit, i když velká většina kapi­tol má tragiko­mický cha­rak­ter jako detail. Celek je ovšem opravdu pove­dený a tak nezbývá než se (někdy poněkud hys­te­ricky) smát. Ale pro­tože si naše okolí zvyklo na to, že se chováme divně, nikdo se nad naším smí­chem nepo­za­stavuje. Ani nad tím, že nedě­láme nor­mální věci. Když je děláme, obvykle se nám to moc nedaří, pro­tože před­stí­ráme zaujetí, ale ve sku­tečnosti si mys­líme svoje.

Netvr­dím, že divní lidé jsou něco víc, ale mají to nej­spíš těžší. Pří­liš často pře­mýšlí. Dokud nepo­chopí, že lepší je číst knížku másla, často se i trápí. Někteří si myslí, že by měli spa­sit svět a s těmi to dopadá nejhůř.

Ashleigh Bril­li­ant: „My life has a superb cast but I can’t figure out the plot.“