Všichni zdrávi, děkuju za optání.
Tedy, tím chci říct, že (aspoň pokud vím) nikdo z máslo týmu se nezabil, ani nebyl přejet rozzuřeným muflonem na silné motorce. Prostě se jim asi nechce psát, nebo píší naopak tolik, že na máslo deník již nezbývají síly... Takže se musíte smířit s opravdovým, které zřejmě nemá co dělat a tak mu nic nebrání v plkání.

Zmiňoval jsem se zde o praseti ve tvaru sekané - a asi to nebylo tak úplně pochopeno. Pro ty, kteří tuto úžasnou záležitost nějakým smutným omylem prošvihli: jedna obzvláště odporná slečna z televize Nova prostě místo "sekaná ve tvaru prasete" řekla "prase ve tvaru sekané". Což o to, stát se to může každému (mně docela běžně), ale nějak to nikdo nevzal na vědomí a prošlo to přes celý ten řetěz a bylo to odvysíláno... A to už mi poněkud neobvyklé přijde.

No a dnes bych vám rád naservíroval pokračování: několik bonusů z úžasné letní přílohy našich nejčtenějších novin. Mám MF Dnes docela rád, nejspíš ze setrvačnosti a kvůli Dilbertovi... Hm, posledních několik let je to jako pozorovat pozvolné slaňování do pekla. Ale proti chudákům, kteří dřív četli LN, jsem na tom ještě pořád dobře. Ovšem k věci: letní příloha byl naprosto úžasný nápad, protože se redakci povedlo namíchat básně, celebrity, a drby a la Blesk. To tu ještě skutečně nebylo... Korektoři jsou si toho vědomi a proto případné vychytávky nechávají být, aby to mělo šmrnc. Nabízím tři obzvláště vypečené: první je z 26. srpna, strana 2 - "Každá z nás, která nevlastní tolik obdivované míry 60-90-60 (a přiznejme si, že takových je nás většina), řeší otázku, jak se co nejvíce přiblížit tomuto ideálu alespoň opticky." Vždycky jsem tvrdil, že ženy jsou pro mě nepochopitelné - je štěstí, že většina jich jenom touží vypadat jako dva kužely na sobě a zatím tomu tak není...

Další překvapivá zjištění se objevila 18. srpna. Ve článku o nejmladších milionářích jste se mohli například dočíst, že "...Skoro třetinu akcií ve světoznámé firmě zdědli také William Wrigley junior. Wrigleyovy žvýkací gumy začal v roce 1983 vyrábět již jeho pradědeček." To byl vskutku převratný nápad! V roce 1983 žvýkačky! Koho by to napadlo? A nejen to, firma během 20 let prošla rukama 4 generací... Myslím, že by to stálo za rozsáhlý průzkum.

Týž den se na zadní straně letní přílohy objevil velmi zajímavý popisek pod fotkou Nicol Lenertové. "Maminčinu kuchyni, televizi, Helenu Vondráčkovou a Madonnu má ráda bývalá hvězda televize Nova, moderátorka Nicol Lenertová. - foto zrejme dan materna, overte si to radeji u fotografu". Kdybych na to nepřišel až s několikadenním odstupem, jistě bych jim zavolal, abych si to ověřil, takhle už mi to bylo hloupé. Rozhodně se mi ale líbí nápad, zapojit trochu čtenáře... Co takhle psát do novin něco ve stylu: "Ministr XY je zřejmě lump a zloděj, ale radši mu zavolejte a ověřte si to?" Případně i s telefonním číslem dotyčného. A drobnost, která sice je proti této převratné změně vedlejší, ale stejně potěší - vida, že to jde, psát do novin bez velkých písmen a diakritiky! Jen houšť a větší kapky. Škoda, že letní příloha zanedlouho skončí... Ale nezoufám si - MF Dnes se již delší čas úspěšně snaží předělat celý deník do formy letní přílohy. Nevzdávejte se, přátelé! Držíme vám palce nejen my, ale i čtenáři Blesku, kteří doteď mohli volit pouze mezi Bleskem a Lidovkami, které by jim však v lidových kruzích přinesly nezaslouženou nálepku intouše (neblahé dědictví minulosti).

Tak a teď si otevřu pivo a budu se dívat na fotbal.

Ano bratři, měl jsem sen! Ale protože nejsem Martin König, nic tak úžasného jako nový lepší svět jsem tak nenašel. Aspoň mě nikdo nemusí zastřelit.
Začalo to nevinně. Leželi jsme na pláži a někdo řekl, ať napíšu báseň. Já mu furiantsky odpověděl, že to není nejmenší problém, ať se vsadí, že mi bude stačit deset minut. Sázka byla o pivo a já mu je doteď dlužím.
Mělo to být jen pár veršů, však jsem taky začal psát na papírový kapesník. Ale nemohlo se mi to tam vejít. A tak jsem pokračoval dál na zídce, u níž jsme leželi: prstem do jemného písečného prachu. Co se dělo dál si spíš domýšlím. Snad jsem dostal úpal nebo jsem se prostě chvilkově pomátl. Jedna roztřesená řádka pokračovala po zaprášených uličkách starého města až na jeho okraj. Když jsem skončil opřený o vrak náklaďáku na zadním dvorku s nejhezčím výhledem na moře, jaký jsem kdy viděl (netřeba asi dodávat, že už jsem ho pak nikdy nenašel), bylo o několik hodin později. Chtěl jsem si to celé po sobě přečíst a kupodivu jsem byl jen pár minut chůze od místa, kde jsem začal. Ale velká část textu byla samozřejmě pryč.
O svém životním díle tak vím jen málo. Bylo ve více jazycích, začínalo i končilo česky, ale byla tam i angličtina a nevím co ještě. Někde uprostřed byla pasáž, která nebyla v žádném lidském jazyku, ale byla zamňoukaná. Hlavní postavou básně byl robot, kterému někdo řekl, že nikdy nedokáže pochopit báseň. A toto byl příběh jeho snažení se, hledání, objevování sama sebe. A zároveň to byl obraz jednoho horkého odpoledne, které jsem strávil ve starém světě na břehu moře s průzračnými pocity a pravými lidmi.
Nezůstalo skoro nic. A i ten prchavý paprsek poznání rychle poteměl a zbyly jen mžitky před očima, jako když rychle přejdete ze světla do tmy.
Za zdí někdo pláče, v rádiu už mají ráno. Asi bych měl jít spát...

Možná je to hloupé, zabývat se něčím vzdáleným. Tohle zdánlivě není story mojí generace. Možná je to taky trochu malicherné: co byl tenhle konflikt proti jiným? Maďarsku 1956, Polsku 1981? A nebo proti válkám blízkým i vzdáleným po celém světě... Balkánem počínaje a Koreou konče (teda spíše naopak). A přeci. Už jen proto, že jsme děti našich rodičů, tohle výročí je důležité i pro nás. Protože sehrálo velkou roli v tom, kde jsme se narodili, jaké jsme měli dětství a jestli mají lidi okolo nás čisté svědomí díky svému postoji nebo za ně vděčí krátké paměti. Je mi z těch srpnových událostí vždycky do breku. Řekli to za mne už jiní - mnohkrát a líp, ale možná je tahle osobní zpověď dobrá, abych si to trochu setřídil sám.

1) Mezi "osmašedesátníky" byla spousta lumpů, kteří se v létech padesátých podíleli na aktivním budování stalinistického režimu. A najednou měli plnou hubu demokracie... Přeměna socialismu byla brána vážně: tady nešlo o zbavení se komunismu, celého toho úděsného systému - jen ho opravit, aby lépe fungoval! A 95% lidí tomu věřilo a mysleli si, že sovětský komunismus a demokracie jdou dohromady, stačí, když se to vezme šikovně do ruky. Království Boží je jako obvykle za rohem.

2) Ta šílená a dojemná naivita. Jasně, po bitvě je každý generál, ale stejně mi není jasné, jak si mohli inteligentní lidé být tak naprosto jistí, že Sovětský svaz nezasáhne. Když zasáhl, všichni jen nevěřícně zírali a vypadalo to, že si myslí, že když jim to vysvětlí, Sověti řeknou: "Pardon, to byl asi nějaký omyl, tak my zase jdem." Hlavně žádné krveprolití! Takhle se nedá vyhrát nic a zákonitě to pak vede k

3) kolaboranství. Občas přímé, nepokryté. Obvykle však s tisícem dobrých či horších výmluv - protože to každý, máme děti, nechci s univerzitním titulem umývat okna... Drž hubu a krok, chléb a hry dostaneš. Kolaborovali až na čestné výjimky všichni, takže se není za co stydět! A ty výjimky jsou čestné taky jen do času... Ovšem čeští milicionáři, kteří vraždili v roce 1969 - to je nad moji představivost.

4) Ti, co emigrovali nebyli "ti správní". Byli to prostě ti, co emigrovali. Darebáci mezi nimi byli taky, nemá cenu to glorifikovat. Tvrdit z obdobných důvodů, že každý, kdo podepsal Chartu, je/byl světec, je stejný nesmysl. Tito lidé prokázali odvahu - to ano. Ale o chrakteru některých by se nejspíš dalo s úspěchem pochybovat.

Ach ten doublethink! Orwell by měl jistě radost z roku 1984, kdy Strana měla ještě lepší systém, než si on dokázal vymyslet. Nebyla ani potřeba válka, aby byl nedostatek zboží, jehož se vyrábělo o 120% víc, než podle plánu. V soukromí si všichni na komunisty zanadávali, ale bonzáků byly desetitisíce. Systém umřel zvenčí - my bychom ho nechali stejně bujet klidně dalších 10 let. Možná i 20.

Máme se teď líp? Jak se to vezme. Iluze svobody může být paradoxně občas nebezpečnější, než jasný fakt nesvobody. Ale stejně: neměnil bych za nic na světě. Pro lidi, kteří si myslí, že před rokem 1989 to bylo lepší, mám tenhle vzkaz: ODSTĚHUJTE SE DO ČÍNY!!!

(A už budu zase držet hubu. Máslo není politická tribuna.)

Prase ve tvaru sekané žije v mysli jedné nepříliš pěkné reportérky na Nově. Žije tam tak usilovně, že už to nemohla vydržet a prase ji před týdnem vyskočilo z hlavy ven. Přímo v hlavních zprávách. Zbytek redakce to pravděpodobně pochopil, a tak to nevystřihli, neupravili... Nic. Asi si říkají, že třeba přístě na oplátku projde něco jim.
Jsa v útlumu z vlny veder (ne každý si jezdí do Afriky, aby byl pak zvyklý chodit ve čtyřicetistupňových vedrech v černých dlouhých kalhotách), díval jsem se tentýž den (myslím, že to bylo 8. - ale na tom nesejde) na svou oblíbenou milionářskou soutěž. Když soutěžící při rozstřelu pohořeli do jednoho na seřazení římských číslic podle abecedy (sto, padesát, tisíc, pět set), stálo to za lehkou meditaci nad vlastními palci. Proč bych se rozčiloval? Proč bych se vlastně vůbec kdy z něčeho rozčiloval? Je-li problém řešitelný, řeš ho. Je-li neřešitelný, neřeš ho. Naštvanost ti tak jako tak nepomůže. Takže zatnout zuby, vrhnout se do sraček hlavou a pořádně si to užít.
A velmi obskurdní elitářský časopis, který nikdo nečte, zvažuje změnu názvu. Prý se budou jmenovat "Konec konců". Že když teď všchni zvěstují konec (knihy / civilizace / kapitalismu / socialismu / velryb) - tak oni se stanou tím majákem a budou zvěstovat konec konců. A pak kdo je tady blázen.

Nevím, kde přesně se to vzalo - používat slovo intelektuál jako nadávku, ostří, které znamená: jsi neschopný břídil a kecal, který nikdy nic nedokázal a má jen plnou hubu relativistických keců, elitářského povyšování se, umí zpatra diskutovat o čemkoliv a je na to hrdý. Chlastá, moc nevydrží a pak sebelitostivě zvrací (doslova i v přeneseném slova smyslu) na rameno kohokoliv, kdo včas neutekl.
To jsem na tom skutečně tak zle? Doufám, že ne, že to je jen (jako už tolikrát) prostě zase období pohrdání sebou samým, sebelítostivých nabubřelých keců a přesvědčení o vlastní jedinečnosti. Tak jsem si říkal, že se z toho zkusím vypsat, tolik lidí to teď dělá... Ale nikoliv na másle, protože ti, o nichž bych chtěl psát, buď máslo znají, nebo přímo patří do týmu. A já bych si chtěl zachovat anonymitu. Ovšem logickou úvahou jsem došel k tomu, že to nepůjde, protože by na mě stejně za chvíli došli... Jsem dostatečně šikovný, abych příběhy a postavy prolnul a spojil natolik, aby se v nich mé okolí nenašlo, a zároveň zachoval zdání autentičnosti?
A vůbec, četl by to někdo? Nemám si radši pořídit kocoura?

Aneb musíme se trochu pochválit, nikdo to za nás neudělá.
S weblogy se roztrhl pytel. Tím, že vznikly systémy, umožňující blogovat i běžným uživatelům, dojde postupně (a můžete to pozorovat v přímém přenosu) ke změně úrovně a rázu blogařské krajiny. Ubude počítačových magorů a naopak se dá očekávat lavina teenagerů a jejich blogů o ničem (ono napsat druhého Nicka Twispa nebo Adriana Mola, to není tak jednoduché). Ale po pravdě řečeno, rozčilující se veteráni jsou často směšní - ono to za moc nestálo ani předtím. Aspoň nebude ta sebestřednost tak patrná...

To ovšem bylo řečeno mnohokrát i jinde. Mluvím o tom proto, že jsem nad tímto vývojem vzdychal v úplně prvním příspěvku na másle. Je na té stránce úúúúúplně dole. Internautům to trvalo víc než rok, než se proroctví začalo vyplňovat.

V říjnu 2002 jsme uspořádali reality hack 001. Tato akce by se dala označit za ukázkový příklad akce typu "flash mob" (čtěte na všech blozích okolo, nebo třeba tady (maji tam i sekci odkazů na články z tisku)). A slyšel jsem, že o tom byla řeč i v hlavních zprávách na ČT. Do měsíce se jistě něco uskuteční i u nás... To je zpoždění oproti blogu asi poloviční...

Jste zvědaví, co plánujeme na příště?

Včera se mi známý v hospodě pochlubil svým novým zapalovačem. Vytáhl ho z kapsy a říká: "Divej, mám nový zapalovač. Má dětskou pojistku." Škrtl. Nic. Škrtl podruhé. Zase nic. Škrtl potřetí a nic, na to povídá: "Vidíš, funguje!" Odvětil jsem udiveně, že přece nefunguje. "Ta pojistka funguje," poučil mě známý. "Tady je takový čudlík a když ho nezmáčkneš před škrtnutím, nezapálíš si. A když ho zmáčkneš, musíš si zapálit napoprvé, jinak si nezapálíš."

Pochopil jsem to a usmál se. Známý (jmenuje se Radek) vytáhl z kapsy krabičku červených máček (někde se jim taktéž říká bóra, ale značku vám pro jistotu nesdělím), jednu cigaretu si hodil do koutku, důležitě zacvakl pojistku a škrtl. Jiskra jako blázen, ale plamen nikde. Zkusil to znovu... zase nic. Pozoroval jsem ho a všechno začínal chápat. Máslo je tady a zasahuje! Napotřetí se mu to povedlo a vítězoslavně si zapálil. Když vyfukoval kouř, měl jsem se zrovna k odchodu, bylo pozdě.

Radkovi je šestnáct pryč. Je dítě! A já nechápu, proč mu v trafice neprodali Marlborky s dětskou pojistkou.

Nejnebezpečnější droga je spánek. Jsou na ni závislí snad všichni. Je vysoce návyková. Pokud si ji nedáme alespoň jednou za den, nás stav se rychle zhoršuje a po několika dnech lze usnutí zábránit jen s pomocí medikamentů... Během tripu bývají uživatelé spánku většinou natolik mimo, že si pamatují jen útržky toho, co se s nimi dělo. Jsou zcela odtrženi od reality, jejich zavřené oči se chvějí prudkými pohyby, nejsou schopni běžné komunikace a nemohou pracovat.

Na průběh výletu má nezanedbatelný vliv psychický stav - časté jsou bad-tripy, známější pod názvem noční můry. Mohou přerušit průběh spánku, ale vjem jimi vyvolaný přetrvává v mysli postiženého po velice dlouhou dobu.

Po odeznění spánku - probuzení - se většina uživatelů necítí příliš dobře a mnozí ihned požijí povzbuzující drogu, zpravidla kofein. U dlouhodobých spánkařů se mohou časem objevit nejrůznější komplikace, například nespavost, při které postižená osoba už není schopna přijímat spánek v obvyklé míře. A po několika desítkách let užívání spánku nastává nevyhnutelně smrt. Někdy i dříve.

Pozor! Spánek je velmi nebezpečný! Chraňte své děti před spánkem!