Oddychový čas. Mí depresivní přátelé se tetelí na jarním sluníčku, stromy kvetou a alergici se mohou ukýchat. Všechna dobrá předsevzetí jdou stranou - přednost má piknik na kopci nad městem. Francouzské víno dovezené původně pro někoho jiného, vodní dýmka a petanque (jediný správný sport, protože u něj můžete kouřit Gitanes bez filtru).
A v noci už není taková zima: tak akorát, abyste museli obejmout toho, koho máte rádi. V zemi zaslíbené jsem vzdychal nadšením na trhu s veteší, bylo to u řeky a lidi měli nedělní náladu. Chilout u jezera a labutě, kočky na prahu starého domu. "I want only to sketch / a small picture for you / words mean nothing nothing / only what's in your heart matters." A chvilku to znělo, jako by to snad zpívala Björk.
A všechny bomby a rány se zdály být daleko, fata morgána?

Dnes to nebudou mléčné žlázy ani žádné jiné primární či sekundární pohlavní znaky, které hodlám odhalit. Dnes půjde o věci podstatně vážnější. Půjde o spiknutí.

Máslo je a bude. Bylo. Je, bylo a bude hlavním cílem všech podvratníků a podvratnic co jich jen Země unese. Nejhorší jsou nacisti. Zavedli výrobu syntetických nasycených i nenasycených mastných kyselin a posléze i tuků. Zrodil se Ahriman másla - syntetický margarín. Ne margarín, starý dobrý margarín, ztužený rostlinný tuk s trochou syrovátky, vody a beta karotenu, ale svébytný, umělý a nezávislý zloduch. Tak jako bůh nestvořil Satana, neb ten se vystříbřil sám, tak ani máslo neobsahuje fraktály syntetického margarínu. Je to čirá esence nepřirozenosti, odklonu, lži a hypokracie.

Mezi největší jeho jména náleží Rama. Poprvé se objevilo toto jméno v Přední Asii, na indickém subkontinentu, kde na sebe vzal syntetický margarín podobu modrého démona s úlisným chováním a bohatou hagiografií. Potom se objevil i Evropě a jinde na světě, drze se kryje za MÁSLOVOU NÁHRAŽKU.

To nejhorší ale přišlo později. Snad dílem neuváženě, snad z mocné pýchy a pocitu moci, profláklo se to nejhorší. Jeden z nejlepších mozků lidstva, analyticky myslící génius, který lidstvo zahltil svými démonickými mentálními zplodinami jako jsou komunikační satelity, orbitální výtahy, samoorganizující se systémy a novelové série s prudce klesající kvalitou. Ano, mluvím o Arthuru Charlesi Clarckovi, veleknězi Ramově.

Kdo jiný by se odvážil, než levá ruka Mocnosti Opovržení, tak otevřeně se přiznat, že se setkal s Ramou?

Všechna odhalení bývají laciná. Mě tohle stálo 30 Kč.

Máslo? Jíst!

Každou chvíli pozoruji v metru zajímavý jev, pořád znova a znova: Nadprůměrně vysoký cestující sedí a když se začne zvedat k výstupu, praští se do hlavy o tyč umístěnou asi ve výšce očí průmerného vyššího cestujícího. Na jeho tváři se objeví nejprve výraz překvapení, aby byl o zlomek sekundy později vystřídán grimasou bolesti. Kromě dunění tyče není zpravidla vydán jiný zvuk, klení je výjimečné.

I když nejezdím metrem příliš často, tuto na první pohled nevýznamnou událost jsem viděl už mockrát a jsem nucen o ní začít uvažovat. Čekal bych totiž, že rozhlednovití lidé se během dospívání natolik důkladně naučí ve všech dopravních prostředcích vstávat opatrně, až se z toho stane automatický reflex a úrazy hlavy budou vzácností. Ale praxe je zjevně opět úplně jiná než teorie.

A co vy? Věděli jste, že se v Praze pohybuje ohromující množství osob s omlácenou hlavou? A může to mít nějaký vliv na jejich vnímání másla? Domácí úkol pro čtenáře s výškou okolo 190cm: zkuste to taky a podělte se s námi o své poznatky. Tak... Až příště uvidím narazit člověka hlavou do tyče, budu ho považovat za jednoho z vás. Podivné chování bude zpětně vysvětleno, realita hacknuta.

Někdy před měsícem jsem tu napsal, že Saddám Husajn neexistuje. Teď už jsme dál. Stačí jen počkat pár měsíců a bude z něho po Usámovi další bájný polobůh s nadpřirozenými schopnostmi...

Jenže ono na tom vůbec nezáleží. Ze Saddámovi existence i neexistence plyne shodné vnímání světa a je tudíž zbytečné se po ní ptát. V naší mysli se ta osoba vyskytuje tak jako tak a je jí srdečně jedno, co si myslíme. Skutečnost je velice ohebná a vnímání sdělitelné jen skrz ni. Jsme tu všichni uvězněni.

Definice: res publicae, butyrizmus politické praxe.

Těžký dusot okované obuvi strejdy Osuda na chodbě za vašimi dveřmi vás možná přiměje dívat se na svět jinýma očima. Očima, z nichž jste sňali nános laciného okcidentálního margarínu ýzy livin a vpravdě se asi divíte, nešálí-li vás zrak. Pár měsíců po volbách, nebo tak nějak. Nevolil jsem. Je to ztracený čas. Takhle věci nefungují. Čítávám s jistým obdivem komentáře v jednom e-zinu, kde se den za dnem objevují stejně odfláknuté pseudo-politologické komentáře a kde se následně rojí udatní všeznalci a kydají své předsudky na jim podobné, kteří nedbají a kydají též. Asi před čtyřmi lety se mi dostavilo voličské satori:
Jednou si tady, sestry a bratři, pěstujeme zastupitelskou demokracii, tak se nedivme, jaké psí ;) kusy nám ti politici dělají. Oni vůči nám NEMAJÍ a ani necítí žádnou zodpovědnost, oni si zkrátka dělali, dělají a budou dělat, co se jim zamane. Proč by sakra taky neměli, co? A co my s tím naděláme, he? Nebudeme je příště volit? Báječný nápad! No to si úžasně pomůžeme, protože vyhraje nějaká jiná parta, která má némlich ty samé spády - chtějí z těch 4 let vytřískat co nejvíc. Pro sebe, of course. Co od nich probohy kdo čeká jiného? Ale ano, vážení přátelé, voliči nacpeme do hu... úst cukrový špalek sociálních sítí* nebo nulových daní* (* nehodící se poplivte a zohavte v nějakém dezinformačním médiu) a on ten blb bude zticha, dumlaje naše cukrátko. Vy někdo věříte tomu, co vám politik nabulíkuje???? Fíha a na ježíška taky věříte???

Máslo? Jíst!

Včera jsem si vzpomněl ještě na jednu veselou příhodu. Jedna dáma v pozdně středním věku se nás nedávno zeptala, jestli už jsme byli v tom novém kině na Flóře, které nás vtáhne do děje. S chutí bych se tomu zasmál, ale to bych nesměl vědět, že svou otázku myslela naprosto vážně. Tu část s vtahováním dokonce zdůraznila. A já hlupák si myslel, že reklamní žvásty takového stupně nebere vážně nikdo... Byl jsem tedy zaskočen. Mohl jsem znechuceně odpovědět, že tyto třírozměrné slátaniny mě nezajímají, že do děje vtáhnou leda tak debila, že nejsou hodny mé pozornosti ani mých peněz, že jediný pohled z okna je tisíckrát plastičtější než pohled skrz červrnomodré brýle na libovolně obrovité plátno, že jako správný rádobyintelektuál chodím pouze do klubových kin a že volný čas si krátím zíráním do McDonalda. Bohužel však jsem svázán konvencemi a s lidmi se snažím vycházet, a tak jsem se zmohl jen na blekotání, že ve vcůcávacím kině jsme ještě nebyli a že to vtahování do děje je jen takové přehánění...

Ale ty dvojbarevné brýle mi nedají spát. Někteří lidé mají zřejmě podobné zařízení implantováno spolu s mobilem přímo do mozku a vidí svět jinak než já. Nebo to je úplně jiný svět? Měl bych asi zkusit uvědomit si ten slastný včerejší pocit štěstí. Zkuste to také - je to hrozně moc důležité! Budete vyzařovat lásku a budete těžce in. Jako my.

Je důležité uvědomit si pocit štěstí. Výrok postrádající smysl. A s nulovou informační hodnotou. Četl jsem ho v časopise přes rameno nějaké ženě v metru. Vyplodila ho v rozhovoru nějaká nejspíš herečka nebo podobná veřejně známá česká osoba. Nikdy jsem o ní neslyšel. Jako obvykle...

A tak se ptám, kdo je víc mimo - já nebo lidé hltající pochybné tiskoviny a obdivující duchaplné výroky našich hvězd? A co vůbec nutí nebohé smrtelníky konzumovat taková periodika? Co způsobuje všudypřítomnou závislost na zbytečnostech, počínaje kávou a konče do úplného zblbnutí vřeštícím rádiem?

Nemít žádnou práci - dělat si co já chci...
Pokud nepřijmete práci jako produktivní útěk od uvažování, trochu vám ztrpkne. Máte potom tendenci vést zcela neproduktivní debaty nad kdejakými vzdušnými zámky, protože nic vás ve skutečnosti nebaví. Už ten termín "být zapojen v pracovním procesu" mi zní, jakoby šlo o jakousi ohavnou nutnost, ošklivou část oblbovacího systému. A tak to taky je.
Ale co je na výběr? Buď nějaká pseudo-intelektuální facha, jejímž účelem je klamat ostatní a sebe především. Nebo absolutní brainwashing typu práce za kasou v obludáriu nebo bušení na pásu pro ty, co už úplně rezignovali. Vaše práce není k ničemu, ani se nemůžete ohlédnout a s dobrým pocitem se podívat na to, co po vás zbylo. Ono totiž v naprosté většině nezbylo nic - nebo něco, za co se můžete tak leda stydět...
Někteří lidé v mém okolí si myslí, že být dřevorubcem nebo jiným, k přírodě se navrátivším magorem, že to je to nejlepší. Bohužel, představa, že bych musel pracovat rukama, mě děsí ještě víc než magoření s hamburgry.
Každý má osud ve svých rukou - nikdy není pozdě změnit svůj život - štěstí přeje připraveným - a tak dál a tak podobně. Ale co ti, kdo se na osud ve svých rukou dokážou leda nevěřícně dívat a nikdy neudělají nic? Pasivní a neschopní jsou diskriminovanou většinou téhle společnosti. Ani o tom neví - a jestli ví, tak ... je jim to jedno. Nenávídím je do jednoho. Příliš se mi podobají.

Gods isn't Butter, but he is...

butter (Heb. hemah)

Genesis 18:8
Judges 5:25
2Sam. 17:29
Job 20:17; 29:6
Deuteronomy 32:14
Proverbs 30:33

Trpím iracionální averzí - nesnáším skauting. Jakmile vidím ty košile a šátky, úplně se mi navaluje... Přitom mám mezi skauty (respektive jejich vedoucími) i několik velmi dobrých kamarádů... Ale nemohu si pomoci - vždycky mám chuť to postřílet.
Snad protože mám averzi k uniformám všeho druhu (no... letušky beru), protože mi celý ten systém připadne divně stádní, protože mám ze skautů pocit pokrytectví a úniku do pseudo-reality, protože neumím vázat uzly (jak dlouho mi jen trvalo než jsem se naučil prachobyčejnou mašličku - do svých asi osmi let jsem vehementně vyžadoval boty se suchým zipem), protože nemám rád modrý život a hochy od bobří řeky (dobrý skutek má stejnou váhu jako vyčištění si zubů), protože mluvím sprostě (a to znamená, že můžu i zabít), protože jsem hospodský typ a jako takový přijdu jistě do pekla.

Je to mrzuté. Chápu, že je lepší, aby se z dětí staly zmagoření skautící než zfetovaný trosky nebo vymaštěný plešky... Ale stejně je nemám rád.

Jaro je tu! Do okna mi buší masivní sněhové vločky a čůrky vody mění se na ledové křišťály.

Skrze navátý sníh na oknech výloh na mne čučí králíčci, kachničky, kuřátka a ovečky. Bééééé.

Zkřehlými prsty si rovnám šálu, hledě na zkřehlé macešky, cudně mrkající zpod deseti centimetrů sněhu.

Velikonoce jsou za dveřmi.

Rituály. Zajíci. Jiné rituály. Jaro. Začátek roku. Miluju pokrytectví, kryjící se za dobré úmysly porozumnění, pochopení a dobrých vzájemných vztahů. Miluj mě nebo ti nabančím. Dám si na ksicht škrabošku té blonďaté coury, co za ní furt čučíš a ty mě BUDEŠ MILOVAT!!!! Pověsím si na krk krucufix a do ruky vezmu malované vejce a ty POCHOPÍŠ, že mi jde jen o tvé DOBRO! Přinejhoším ti přidám jedno zlevněné tužidlo na vlasy firmy *** a kupón na 3 dny po pravici Boží.

Jaro bude jarem, i kdybych si musel vytáhnout znovu kožich. Jarní rovnodennost bude jarní rovnodenností, i kdyby Jošua Hanokri vstal z mrtvých až čtvrtý den a kouřil Pall Mall, místo Marlboro. Svět bude světem, i kdyby si mnozí mysleli, že není. Tak ňák to bude. Tak ňák to JE.

Do okna mi buší masivní sněhové vločky a fanfáry Age of Wonders 2 roztínají radioátorový hic. Upřímně myslím na to, že svět prošel další cyklus a do dalšího vešel, že jsme se opět pošoupli na té velké spirále, ale nikoliv vpřed, ale kupředu nazad čelem vzad dál dopředu. Jediné co mě uklidňuje je, že myši a cvrčci už čekají na svou šanci 3 000 000 let a ještě to nevzdali. Dobrý den.

Včera opravdové máslo narazilo na ústřední problém moderního člověka - mám zapomenout na všechny problémy a neustále naplno (čili do zblbnutí) pracovat, nebo je lepší dělat jen tak, jak je nezbytně nutné, a ve zbylém čase se snažit pochopit, vyřešit nebo zničit máslo?

Ano, je asi pravda, že klasicky fungující člověk jenom dře, jí, vychovává děti, jednou za měsíc si přečte nenáročnou knížku a ve zbylém čase kouká do televize. Je nejspíš pravda i to, že se tak uchová psychická rovnováha, vždyť se také v jedné normalizační pohádce zpívá: Dělání, dělání, všechny smutky zahání! Dělání, dělání je lék! Ale lék na co? Na život? Protože otázka, kterou si šílený pracant zásadně nepřipouští, zní: je takový život k něčemu? Freneticky pracující se totiž ze všeho nejvíce podobají ještě jednomu druhu lidí, kteří se také nezabývají hloupostmi, také nic neřeší a dokonce nejsou ani trochu labilní - podobají se mrtvým. Jako vejde vejci. Jakkoliv to zní šíleně, je sebevražda zcela ekvivalentní životu úspěšného začínajícího právníka. Život jen pro práci sice možná má nějaký smysl z hlediska společnosti, avšak pro jedince je to jen jedna z mnoha forem smrti. Možná se z ní ještě probere, ale to už bude pozdě. Žít pouze pro práci znamená být v hrobě už předem. Ale o mrtvých jen dobře...

Co z toho plyne? Raději se utápět v depresích, než existovat jen pro práci. Chci plný a bohatý život, nechci být bezsmyslnou parodií na úderníka. Dokonce i ten nesmyslný popěvek zněl mnohem lépe v punkovo-metalové verzi bývalého spolužáka. Na rozdíl od originálu to mělo duši.

Mezi mými přáteli se najde jen pár výjimek - normálních lidí. Obvykle jsou to ti, s nimiž se znám déle než deset let a jsme si v nějakém směru vzájemně užiteční, a proto stále udržujeme kontakt. Jinak žijeme, zdá se, v úplně jiných světech.
Onehdá jsem se s jedním z nich, úspěšným začínajícím právníkem, setkal. Aby řeč nestála, vykládal jsem mu pár příběhů ze svého okolí (lidí, s nimiž se dřív bavil docela dost, ale dnes mu na ně nezbývá čas). O kamarádovi, kterému se nedaří tak úplně kontrolovat mystické stavy, a tak si občas musí odskočit do blázince. Další zase úspěšně mění co rok obor svého studia: teď si dal přihlášku na teologii, uvidíme, jestli to bude konečná... Nejrůznější historky párů v mém okolí...
Docela z toho byl v šoku a vykládal mi, jak důležité je neustále naplno pracovat - tehdy nemáš čas zabývat se hloupostmi, nic neřešíš, zůstane ti psychická rovnováha... Znělo to docela přesvědčivě, ale ta představa mě stejně děsí. Stokrát budu radši divný, ale neoblbnutý (a ještě k tomu dobrovolně!). I já mám rád (stává se mi to zřídka, a obvykle ještě v naprosto nepatřičnou chvíli) okamžik pracovního nadšení, kdy je člověk hrdý na to, co právě udělal, vídí v duchu hotové dílo a horečně na něm pracuje. Nebo když cítí, že ten nápad bude naprostá bomba a v hlavě se mu rozbíhají nitky dalších návazností a propojení.
Dost často mám něco jako výlevy fantazie, kdy vytvářím obrovské plány a úžasné projekty, které jsou ovšem od začátku naprosto nereálné a sám velmi dobře vím, že je nehodlám nikdy uskutečnit. Ale nemyslím si, že by to bylo mrhání časem: jednak mě to baví a jednak je to dobrý trénink.
A teď je asi čas na nějaké závěrečné moudro a shrnutí: ale žádné není, všechno se valí stejným tempem jako vždy a pokud se máte dobře, nebojte se - to přejde.

Definice: butyrizmus, všeprolínajícím motivem Veškerenstva je idea i hmotná podstata másla.

Nic nemá vnitřní smysl. Odhlédneme-li od paradoxnosti tohoto tvrzení z hlediska lingvistického (nic nemá smysl / vše nemá smysl / nic má NEGACE-smysl), zůstává tu jasné poselství, že Vše plyne beze smyslu. Postmoderní i premoderní filozofové, zmateni testosterony, nahalucinovali tuny blábolů, ať už nacházejících onen neexistující smysl nebo tvrdících, že smysl jako takový neexistuje vůbec. Pah. Blbost. MÁSLO. To jim uniklo... Butyrizmus je vnějším smyslem, smyslem vneseným a drženým, smyslem vpravdě lidským. Nelze mu vzdorovat, jako nelze vzdorovat molekulám acida butyrica, vznášejícím se v množství téměř zanedbatelném v nadbytku trapných molekul abundantního dusíku, marginálního kyslíku, otravného karbondioxydu, inertních inertů a průmyslových zplodin. Prostě JE. Filozofie, jež je náboženstvím i vědou per definitiam, kružnicí i povrchem koule. BYTÍ an sich.

Máslo? Jíst!

Každá situace má mnoho řešení. Ale co dělat, když jsou všechny možnosti špatné? Vlevo Hypernova a vpravo Makro. Vlevo šílení bolševici a vpravo vláda kapitálu. Na jedné straně anarchisté, na druhé nacisté. Bohaté a mocné státy proti zemím chudým a slabým. Irák x Írán, Írán x USA, USA x Irák. Ještírci bojují s Plejáďany. Sádlo versus máslo. Život proti smrti... A smrt vítězí.

Parlamentní demokracie je alespoň zajímavé divadlo a dá se v ní relativně beze strachu nejen přežívat, ale i tvořit. Alespoň něco. Většinou je uprostřed jen zoufalství. Volit zlatou střední cestu znamená rezignovat a ustat v pohybu. Na křižovatce mezi Makrem a Hypernovou, na dálnici mezi Prahou a Brnem, v zemi nikoho, v prázdnotě. Nefunguje to.

Svoboda volby je jen nádherná iluze. Mám-li na výběr mezi dvěma nebo více zly, není to žádná volba, žádná svoboda. Je to nic, nehodné pozornosti. Raději nevolit! A zlatá střední cesta je smrt. Život však nemyslí, nevolí, jen plyne. A právě začíná jaro, obloha je jasná, vzduch čistý. Slunce hřeje. Žít!

Ó máslověrní! Kdy už konečně uvěříte v margarín!

Život je problém. Není problémem něco říct. Není problémem něco neříct. Není problémem něco udělat. Není problémem něco neudělat. Problém se nastoluje. Analyzuje. Syntezuje. Problém se řeší. Vyřešíme život?

Úžasná snůška kydů.

Zemřel člověk. Lidi se rodí. A umírají. Furt dokola. A nejen lidi. Cokoliv, co se pyšní přízviskem živé. Self-organising self-reproducing systems.

Biologicky jsme stavěni jako velké/střední/malé mašiny na přežití. Vyvinuly se četné mechanismy, jež to/ho (nová interpretace slova: bůh = okolnost vývoje; vývoj sám) podporují, třeba systém sladkých endorfinových odměn za slušné chování (I. jíst, pít, souložit; II. být hodný na hodné a zlý na zlé; III. milovat a odpouštět). Ti, kdo neprojdou on-line live testem odcházejí.

Život je cynický, protože nemyslí. Nemá vědomí, nerozhoduje se nás zabít či pochválit. Prostě nás zabije nebo pochválí. Udělá to, nepřemýšlí o tom, nerozvažuje pro a proti, důsledky, výhody. Systémy, které snesou změny a přežijí, pokračují. Jednou přijde změna, kterou nerozchodí. Budou tu ale jiní, kteří ano. Show must go on. Yeah, Freddy, you was/are right.

Ti, kdož myslí, si vnášejí do života smysl... a odcházejí také. Stoicismus je také zbabělost? Je, není hrdinství, je jen zbabělost a ta je hrdinstvím, takže neexistuje ani žádná zbabělost a vše je hrdinství. Blbost. Jediný, kdo měl trochu rozumu byl Velký Lao: nechej věci běžet, ony už si cestu najdou; tao; snažení je nejrychlejší cesta do Nikam.

Ví někdo, co jsem chtěl říct?

Máslo? Jíst!

Jak je příjemné být papouškem, procházeje včera se, ve slovech svých našel jsem spíše věci načtené, odposlouchané, než vlastní. Jediným obsahem, jediná slova v nichž nesmrdí tak slovo repeat, jsou o lásce, tam zas chybí odvaha mluvit. Ach Katko. Vše co přichází je naučené, věřit na svobodu ve světě slov pro mě znamená věřit jen ve svou nedokonalost. Volba slov, prostředí sešněrované tisíci pravidly, nezvolené, ale zrozené, běhám tu po hřišti slov, kde způsob hry vymysleli jiní, snad mám těšit se obsahem? Mluvím stejně o tom, co četl jsem, jediné, co zbývá vlastního, je primitivní dnešek, všední jak panelák na sídlišti. Těch pár myšlenek, v nichž doufám podepsal jsem se i já, stejně nedokáži sdělit. Dvakráte nesvobodný, jednou obsahem, podruhé hrou slov, ke mně přichází vítr ve stylizaci, ale i tady chladivá studna volnosti je skalena bahnem. Možná výkřik voní svobodou, zvířecí volností, ale jako člověk, mohu zůstat u skřeků a nazívat se lidským?

Dejte mi školy, abych měl co opakovat. Alespoň v sobě nebýt monotónní, alespoň pro sebe, když jiní jsou už stejně zvyklí. Lze být upřímný a žít?

Upozornění: Omluvte sníženou kvalitu dnešního záznamu. Je výsledkem podivného duševního stavu. Už se to nebude opakovat. Tak.

Přestože mám k blogům většinou odpor (což začíná být kupodivu docela in, takže jsem nejspíš předběhl dobu), mám nutkání několika z nich splatit dluh. Je to k nevíře, ale ti dobří lidé nás občas nebo dokonce i neustále linkují! My se jim bohužel nemůžeme nijak odvděčit - jejich stránky pro nás nejsou dostatečně divné. A protože mi to najednou přišlo tak nějak líto, chtěl bych jim alespoň poděkovat:

www.websky.cz
www.twm.cz
www.foxlea.com
a k tomu nejmenovaní občasníci...

Děkujeme! :-)