Včera večer jsem jel tramvají. Bylo už pár hodin po masovém exodu pracujících ze zaměstnání, ale ještě nedošlo k prodloužení intervalů a druhému exodu, tentokrát opilců z hospod. V tuto dobu bývají tramvaje nejprázdnější.

Asi v půlce cesty, když se na zastávce zavřely dveře a tramvaj se rozjížděla, všechno se začalo silně cukat. O chvilku později záchvěvy pominuly a všechna světla se rozblikala frekvencí několika záblesků za vteřinu. A už to nepřestalo. Očekávaný epileptický záchvat se sice nedostavil, ale přesto jsem se cítil poněkud neobvykle, když ta pojízdná šílenost dorazila po sedmi minutách na konečnou.

Zvedl jsem se, stiskl magické tlačítko a vstoupil omámen do tmy. Lampy nesvítily a bylo ticho. Všude jen prázdno a nekonečný prostor. Vypadalo to neskutečně. Pablesky asi spustily cosi skrytého v mozku... Po třiceti metrech jsem se ohlédl. Druhý vagón tramvaje byl pořád na stejném místě a stále zuřivě poblikával. Pak se dveře s uširvoucím jekotem zavřely a celé to popojelo o dvacet metrů dál. Cyklus byl završen a bude následovat další.

Vydal jsem se na cestu. Skutečnost byla nestabilní a dost virtuální na pohled. Zdi domů vůbec nepůsobily reálným dojmem. I chodník byl možná něco úplně jiného. V mé mysli se zjevilo slovní spojení virtuální realismus. Co to je? Nový umělecký směr nebo pravé jméno toho šílenství všude kolem?

Jednoho dne jsem nic nechápal a paranoidní obavy pak vyústily v podivný stav. Seděl jsem se sestrou v hospodě, díval se do blba, slzely mi oči (alergie - jo jaro už je tady, heuréka) a poslouchal jsem udiveně sám sebe, jak ze sebe sypu kupu sebelítostivých blábolů o schizofrenii... Nebo snad spíš o schizofrenním pocitu, pocitu, že jsem jako chameleon - svým chováním se přizpůsobím jakémukoli prostředí. A že už jsem nějak pozapomněl, jestli za tím vším zbylo nějaké "já". V tom akutním stavu jsem si myslel, že právě teď je to ono, okamžik uvědomění si a prozření - ale dnes si nejsem jistý: nebyla to taky jen role? Prima charakterní rolička zhrzeného ufňukánka, abych si vylil srdíčko a tím si nakonec zlepšil náladu (protože tak to dopadlo)? Nevím, a asi není ani jak to zjistit.
A co víc: ve skutečnosti je to nepodstatné.

To jsem takhle jednou byl ještě trošku šílenější než obvykle a ocitnul jsem se ve cvokárně. Snídaně probíhaly jako máslový rituál: každý dostal na tácku vedle housky a sýra/jogurtu/čehovšehoještě dvě "jednotky" másla. Někdo máslo neměl rád, nabízel ho tedy spolupacientům, někdo ho měl natolik rád, že si jej schovával do ledničky. Kolovaly zkazky, že zdravotní bratr (něco jako zdravotní sestra, jenže chlap, chápete...) mění v rámci VÝZKUMU III. lékařské fakulty Univerzity Karlovy máslo na Ramu. Tyto skazky vymýšlel jeden pacient s mánií a sklony k megalomanii. Možná měl ale pravdu, protože máslo v ledničce mizelo a Rama - kterou jsme k snídani nedostávali - se tam objevovala. Prostě JAK U BLÁZNŮ.

Osvobozovací akce amíků se mi nesmírně líbí. Je to na stejné úrovni, jako bych prostřelila obě kolena souseda Stehlíka a ihned poté se k němu přiřítila s lékárničkou a fotografem, který by mne při jeho zachraňování dokumentoval ze všech světových stran. Jistě by mi to slušelo.

S krví mám naštěstí dost zkušeností. V předtuše budoucí slávy praktikuju kde se dá. Naposledy ve čtvrtek v brněnském trolejbusu. Krásně mě tam zakrvácel "upadnutý" důchodce (to je zvláštní, jak často teď lidi padají spánkem na tupé dřevěné předměty asi tak metr dlouhé). Kdybych bývala měla dioptrické brýle, mohla jsem být v suchu. Jako dalších 20 lidí, kteří si od dědy a jeho surrealisticky se v zatáčkách vlnícího se jezírka udržovali odstup. Takhle jsem v tom byla až po tkaničky. Potom po dlaně, pak po lokty.

Celou noc se mi zdálo o tom, co všechno by se dalo a mělo udělat s tím stádem, které stojí a kouká, hele Karle, schválně, za jak dlouho myslíš, že vykrvácí. Nad ránem jsem se rozhodla pro víkendový kurz solidarity. Nebylo by to ani moc drahý. Ty dvě kulky (vydezinfikované, samozřejmě, nejsme neandrtálci, abychom se zraňovali nehygienicky!) by si každý přinesl sám.

osvicen = sovinec.
Docela legrační, ne? Je mi líto, ale bohužel nejsem schopný rychle a rozumně reagovat na aktuální téma, které v hospodách přebíjí i fotbal a v kavárnách vytlačilo z diskusí tabu ve společenských vědách, anarchofeminismus a dokonce konkuruje i občanské společnosti.

Čili se zdá, že k tomu má co říct každý: podepisuje se, demonstruje, píše, a hodnotí. Ba i já jsem si bůhvíproč pustil na chvíli CNN. Nebylo tam samozřejmě nic zajímavého, takže jsem na to půl hodiny tupě civěl a pak to zase vypnul. A to je na tom to nejlepší: podle jakéhosi průzkumu jen 9% lidí v ČR o válce neví. Někteří proto argumentují, že v globálním světě máme úžasný přístup k informacím a víme, co se děje po celé planetě. V pekingské zoo se narodila malá panda (ví o tom 35% lidí v ČR). Srbsko pláče, zavraždili Djindjiče (56%). Michael Jackson čelí nařčením z pedofilie (62%).

Přesně tak. Víte úplně hovno. Respektive víte neuvěřitelné množství hoven, celé fekální vozy. Ale tušíte, kdo je váš starosta, jací jsou jeho podřízení a co konkrétně mají s okolím místa vašeho bydliště v plánu? Víte, proč mizí vrabci a co se s tím dá dělat? Ještě důležitější než vědět je umět z toho vyvodit důsledky: nějak se chovat, něco dělat. Může to znít přiblble aktivisticky, ale myslím, že je to pravda. Pro mediální "informace" je typické to, že z nich nelze nic vyvodit, a jednat sice jde, ale v 90% případů to bude nějaké iracionální poskakování kolem různých zlatých telat, případně jejich boření (a okamžité nahrazování jedněch druhými).

I snažil jsem se své úvahy převést do praxe, abych se necítil jako ten, kdo káže vodu a pije víno. Zúčastnil jsem se schůze občanského sdružení, jehož cílem je zvelebení naší čtvrti. Vydržel jsem až do konce, ale byl to boj. Hlavní vůdci a mluvčí se dle mého názoru rekrutovali ze sorty notorických kverulantů, někteří byli tak nesmiřitelní, jakoby šlo o otázku života a smrti, nikoliv o psí výběh. Naprostá sebejistota a neochvějnost spojená s ignorováním jakýchkoliv argumentů oponentů by ty nejlepší mohla katapultovat na přední politické posty americké administrativy. Na druhé straně publikum, kde jsem se vyjímal jako exot. Po počáteční snaze aktivně se účastnit debaty se ke mně začalo stahovat radikální křídlo ozbrojené holemi. Byl jsem si jistý svou rychlostí: přeci jen bych těm důchodcům asi utekl, ale jeden zvláště zákeřný pán na vozíku zablokoval východ... občanská společnost? Chachacha...

A pak jsem byl na výletě. V Jeseníkách je místy ještě sníh.

Nakupte si jídlo a pití na čtyři týdny. Zatlučte okna, zamknětě dveře. Odpojte televizi od antény a počítač od netu. Telefony, rádia, hodiny a noviny i časopisy mladší než rok pečlivě ukryjte na dno skříně. Odpočívejte. Přemýšlejte. Meditujte. Čtěte. Nemyslete na okolí. Vydejte se na intergalaktickou služební cestu. Prožijte měsíc bez zahlcení informacemi. Vychutnejte si ten božský klid!

Saddám Husajn neexistuje. Je to jen virtuální konstrukt, který si kdysi vytvořila média, aby měla někdy v budoucnu o čem informovat. Problém je v tom, že Bushovi to zapomněli říct.

Jaký je rozdíl mezi svobodnou společností a diktaturou? Ve svobodné společnosti si může každý vybrat, kým se nechá manipulovat... Občas je dokonce na výběr i z více než dvou ovládacích skupin a z několika stovek televizních programů.

Kdo si však vybírat nechce, tomu zbyde jenom máslo. Nebo sebevražda. Všechny možnosti jsou špatné a nejhorší ze všeho je stát se manipulátorem. Sakra. Proč já? Vyndejte mě z toho másla! Nelíbí se mi tady! Vždyť tohle není skutečnost, je to fraška!

Živě si vzpomínám, jak po zničení WTC všichni politici a jiní odborníci na bezpečnost tvrdili, že s tak šíleným teroristickým útokem prostě nepočítali. Věřil jsem jim.

O rok a půl později jsem si v levných knihách koupil Bílý šum. I když Don DeLillo za tuto prózu obdržel National Book Award, stála pouhých pět korun. Neuvěřitelné. Obsah je podivuhodně fascinující a duševní obohacení zcela neúměrné investici té jediné mince. Svět Bílého šumu je světem přehlceným informacemi, ve kterém ústřední roli hrají média. Nepřipomíná vám to něco? Časové určení nemá význam, vše se může odehrávat třeba v roce 1985, kdy ta nadčasová kniha vyšla, nebo dnes. Snažit se sdělit děj by bylo zbytečné.

Přesto musím citovat jednu větu z hlavního článku fiktivního bůlvárního časopisu. Ten článek pojednává o předpovědích budoucnosti na příští rok a je předčítán na straně 163:
"Příznivci kultu leteckých neštěstí unesou jumbo jet a naletí s ním na Bílý dům, aby vyjádřili svou slepou oddanost svému záhadnému a samotářskému vůdci, známému jen jako Strýček Bob."
Tak tahle předpověď nemá chybu. Bílý dům je podobným druhem symbolu jako WTC a Strýček Bob je záhadný jako sám Usáma. Smyšlení jasnovidci se na rozdíl od skutečných bezpečnostních expertů trefili. Mají bod. A nebo jinak - všemožní experti zkoumají kdeco, jen ne domácí literaturu, kdežto binládinovci četli Bílý šum v rámci studia kultury nepřítele a citovaný návod jim nemohl nepadnout do oka...

s reklamní igelitkou
v kapse posledních padesát korun
dopotácíš se do Lidové hospody
dáš si tři piva a rum
dokouříš startky od včerejška
pozoruješ socky okolo
blikající automaty
posloucháš blábolivé rozhovory
a pak už se jen touláš večerem
špinavými ulicemi
sněží
a všudypřítomné kostřičky ptáků
křupou pod nohama
ničeho se nedočkáš
jen ve večerní tramvaji
tě osloví děda - misionář
řekne:
máš vlasy jako Ježíš Kristus
ale co tvoje srdce?

(based on a true story)

Na Vysočině působí zvláštní elektrikář. Je to ošuntělý pracující důchodce, brázdící silnice v polorozpadlém trabantu. Nabízí své služby tak levně, že to nemůže stačit ani na benzín. A s každým zákazníkem se podělí o svou netradiční vizi budoucnosti:
"V blízké budoucnosti - snad už za sto let, takže vy se toho asi ještě dožijete - nebudou žádná města a většinu území Evropy budou pokrývat lesy s ohromným počtem vesniček. Občas nějaké to políčko. Nebudou žádné elektrárny ani elektrická vedení, nebudou vodovody, ropovody, plynovody ani podvody. Krajinu nebudou hyzdit žádné silnice, dálnice, továrny, ani gigasamoobsluhy.

Během jeho vyprávění pocítí lidé smutek. Vždyť měli vlastně ten svůj smog a beton i všemožné obchodní domy rádi a nadávají na ně jen pro dobrý pocit... A tomu že má být konec? S takovou reakcí však děda už od začátku počítal. Než stačí posluchač propadnout depresi, vychrlí pokračování své věštby, které vyrazí dech:
"Ten svět vesniček a samot bude protkán sítí optických vláken internetu třetí generace. Lidé budou cestovat miniaturními a bezhlučnými létajícími stroji. A i ten nejmenší domeček bude vybaven atomovým reaktorem!"

Nepřipustí žádné námitky. V Japonsku prý už miniaturní reaktory mají a začínají používat. Ani s vyhořelým palivem nebudou žádné potíže, reaktory budou fůzní. A protože každý si sám vyrobí vše, po čem zatouží, žádná nákupní centra nebudou potřeba. Ani žádná vláda se svým přebujelým byrokratickým aparátem...

Nakonec se Atomový děda rozloučí, nasedne do svého východoněmeckého vozítka na jaderný pohon a zamíří do Světlé nad Sázavou. Otázky zůstávají. Co je internet třetí generace? A opravdu se ten trabant vznášel několik centimetrů nad zemí?

Vždy jsem věděl, že je máslo všudypřítomné. Cítil jsem, jak na mě číhá za rohem. Jak si brousí své máselné zuby a chystá se mi vervat plnou dávku své máselnosti do chřtánu a zalepit mi ústa. Navždy. Donutit mě klesnout a utopit se v másle. A mě se to nikdy netýkalo. Až dneska jsem si uvědomil, že už v másle nejen bezradně přešlapuju. Už mi teče za krk. Můžete se snažit bojovat třeba s lidskou blbostí. Můžete chtít i nadále zůstat lidmi. Stejně si vás najde. A zatímco čekáte na chvíli, kdy máslo udělá chybu, uděláte ji vy sami. Dnes jsem pomohl obelhat několik stovek lidí. To je něco, za co se stydím. Když člověk neumí psát a dělá 5 chyb ve větě, nic to neznačí. Když ta věta dává smysl jen občas, něco to naznačuje. Když ten člověk slíbí něco, co není, a jde mu jen o zisk, je to hodně zlé. A když za vámi příjde s žádostí, abyste mu upravil jeho výtvor tak, aby lidé nepoznali, co je to za člověka... pak... jste se... rozpustili v másle. Máslo jsi a v máslo se rozpustíš...

Dneska jsem po dlouhé době zas vyznával lásku. Každý má nejspíš na to své vlastní vzpomínky, ale přesto - kdo by si nevychutnal to stání před zrcadlem na záchodě, kde se svět nedělí na pravou a levou, ale na malou a velkou (stejně jak ten parchant Amor). Teď, teď, teď jí to řeknu a pak vyrazit ze dveří a s roztržitostí rozevlátého poklopce si po slepičím zmokle sednout do prázdných slov.

Osud hřeje na prsou štastné nápady, ty se však stabilně líhnou až dvě hodiny po rozchodu. Jo, já taky, s ručičkami od hodinek ukazující na podstatné minulé, dokážu sypat básničky z rukávu, mít vtipné narážky a být vášnivým lvem, ovšem v realitě mi musí stačit trapné zakňourání.
No jo. Mimochodem úspěšné.

Vypadá to, že pocit beznaděje se letos opozdil. Místo aby to vyšlo na Vánoce, objevil se až teď. Asi budu muset zauvažovat nad jednou věcí. Nad sebou. Když se každý z vás zamyslí nad sebou, upřímně... No? Kdo je podle vás ta nejobjektivnější osoba na světě? Bez předsudků? Přece vy sami. A pak. Badabum. Velký badabum. Není tak uplně snadné žít. Není tak snadné pracovat a uchovat si i jiné myšlenky než na sex, TV a chlast. Ačkoliv se to může jevit jako triviální, když se rozhodnete žít podle sebe, jedete sám na sebe. Na vlastní pěst. A ideály mizí rychleji než peníze z vytunelovaných bank...

Dlouho připravovaná fůze společností McDonald's a KFC je už podle všeho na spadnutí. I poslední sporný pod, jímž byl název nově vzniklého molochu, byl již vyřešen - všechny provozovny budou prozatím označeny logy obou sesterských firem a nový název bude určen až po několika letech společné činnosti.

Přestože vše stále zůstává přísně tajné, instalace alternativních poutačů již začala. Lze se o tom na vlastní oči přesvědčit třeba na minule zmíněném Andělu. McDoKFC zřejmě testuje, jak na zdvojené názvy zareagují zákazníci. Nezdá se, že by tomu věnovali velkou pozornost, což je nejspíš v souladu s plány. Oficiální oznámení sloučení na sebe jistě nenechá dlouho čekat.

A co bude dál? Nová nadnárodní společnost plánuje pohltit nejen menší firmy fungující na stejném modelu, ale ve druhé fázy se zaměří i na klasické stravovací podniky a brzy zcela ovládne trh s potravou. Díky efektivnímu plánování pomocí nejmodernějších superpočítačů bude eliminována každá neefektivní činnost. Nikdo již nebude muset za jídlo platit a financování zajistí nová potravinová daň. Hamburgery poté budou zdarma a rovnoměrně rozděleny mezi všech 8 miliard lidí. Nebude hladovějících, každý dostane podle svých potřeb.

Dnešní Smíchov je divné místo. Tam, kde dříve byly jen staré domy a továrny, rostou skloželezobetonové budovy jako houby po dešti. Jedna jako druhá. Což je zajímavý jev - jak je možné, že všichni už půl století touží mít kanceláře ve skloželezobetonu? Neměla by tato móda být už dávno pryč? Ale zpět ke Smíchovu. Centrem všeho je obrovité megasupergigahypermonstrum u Anděla, ve kterém se nachází nejen několik multihyperkin, desetipatrové podzemní parkoviště pro půl miliónu aut a akvaristika, ale také hodně velká samoobsluha s oddělením nepotravin ve druhém patře. Orwell by jen nevěřícně zíral.

Pozornost si ale zaslouží spíše to, co se skrývá v centru smíchovské gigašílenosti. V samém srdci Nového Smíchova, obklopena ze čtyř stran monstrózními svatostánky komerce zářícími světlem a novotou, se nachází opuštěná a rozpadající se synagoga, kolem které polehávají bezdomovci a feťáci. Kontrast všemožných protikladů. To místo působí značně psychedelicky, zvlášť uprotřed noci. Jako pochmurná vize budoucnosti...

A je to dokonalé podobenství o schizofrenní civilizaci. Staré víry se hroutí i se svými kostely a nastupují oslnivé hyperstánky konzumu. Jiskří energií, oplývají všemožným zbožím a nabízí naprosté spotřební štěstí. Ale hluboko uvnitř, tam, kde kdysi přebývala víra, není nic než trosky. Nad nimi se vznáší smutek, smrt, zmar. K tomu bída, neštěstí a beznaděj. A do toho všeho už se dere prázdnota.

Domácí úkol: Běžte se tam také někdy podívat.

Všimli jste si někdy, kolik je v našich městech zrezivělých satelitních antén? A další přibývají rostoucí rychlostí. Jsou všude. Sleduji to s úžasem už delší dobu a nechápu. Mají zrezivělé satelity ostřejší obraz a zábavnější programy? Asi ne. Takže to bude jinak - lidé prostě zapomněli, že ten talíř na střeše či za oknem mají. Tři běžné televizní programy (na ČT2 nikdo normální nečumí) poskytují vše potřebné ke spokojenému přežití oněch několika málo desítek let, které jsme nuceni strávit ve formě živé hmoty na tomto světě. A když se zírá na obrazovku, odpadá nutkání cokoliv dělat. Nění ani důvod zírat z okna, na střechu nebo dokonce na nebe, protože tam už není k vidění vůbec nic. I hvězd je v televizi víc než na noční obloze a navíc oplývají bezednou zásobou veselých historek...

Ale hvězdy nebeské začne jednou nezájem štvát a zinscenují si veselou historku podle svého gusta - zreziví a spolu se satelitními a létajícími talíři nám všem spadnou na hlavu. I těm, kteří televizním osobnostem neholdují. Tak už to bohužel chodí. Je lepší čumět do bedny nebo do blba?

Včera jsem to nějak pozapomněl uzavřít... Takže dnes druhý pokus.

Deník se zadusil sám sebou. Na počátku bylo předsevzetí psát co nejdivnější věci a neprozradit se. Jenže jakýkoliv text je vyjevením části osobnosti, každou sdělenou větou se omezuje prostor, každé slovo je kamínkem mozaiky... Pokud se autor s virtuální identitou zcela neztotožní, brzy je polapan a vše neodvratitelně spěje k singularitě. I neúmyslný přechod na týdeník jen zbytečně oddaluje nevyhnutelné. Původní koncepce byla dlouhodobě neudržitelná a už na počátku bychom to snad byli viděli, kdyby nás máslo nezaslepilo. Tak je to.

Jenže... V duchu doublethinku jsem zároveň přesvědčen, že příčinu úpadku deníku je třeba hledat jinde.
Fakt: Prodlevy mezi jednotlivými výlevy se prodloužily sedmkrát.
Domněnka 1: Poměr skvělých a ostatních deníčkových záznamů nezávisí na prodlevách.
Domněnka 2: Čím častěji je čtenář obdarován skvělým, tím ochotněji promíjí nezajímavé.
Což lze celé shrnout do motta: Když chrlíme hodně textu, můžeme kašlat na kvalitu. Čtenáři se přežerou pochoutek a škvár zůstane nepovšimnut. Tak je to.

A po vzoru starého deníku ještě pár kontrolních otázek na závěr: Proč má denní tisk v průměru zhruba 100 stran, 10 sekcí a každý týden ještě 1 magazín? Je moje motto i jejich mottem? Jak je možné, že jim za to lidi ještě platí? A konzumuje to vůbec někdo? Nebo snad dokonce čte?

Kdesi jsem četl, že náš máselný deník už není co býval. Prý to říkali dokonce i v televizi... Ale proč už není co býval? A jsou ti, kteří to tvrdí, stále tím, čím bývali? Změnil se deník, nebo jen umřel?

Virtuální identita jsem intenzivně žila a tvořila celé dva první měsíce naší existence. Pak přišel červenec a nebohý konstrukt se začal nejprve opožďovat, potom pomalu skomírat a nakonec na dlouhé tři měsíce chcípnul. Až reality hack #01 a (proč to nepřiznat) jím způsobený masivní vzrůst návštěvnost dokázal rozkládající se konstrukt vyhrabat z hrobu. Bohužel s jednou změnou - z deníku se stal týdeník...

Ale proč? Došla inspirace, nebo je to neblahý důsledek technologie dobrovolnosti? Je i máslo závislé na neustálém přísunu čerstvých jedinců? Jsme už jednou nohou v hrobě?

Vzhledem k tomu, že jsem@máslo se rozhodlo s deníkem na máslu praštit, vyvstala otázka co dál. Nějaký čas jsme se o tom radili (však taky v deníku je měsíční pauza a kdoví, jestli nás ještě někdo sleduje) a dospěli jsme k názoru, že odchod jednoho přece nesmí paralyzovat celé máslo.cz - i když po pravdě řečeno, už se pěkný čas nic moc neděje, nepočítám-li pěkně uhozené výlevy na boardu, ze kterých osobně nejsem vůbec moudrý. Jako správní otcové zakladatelé jsme pak přišli s prostým a zároveň geniálním řešením: deník budou psát všichni.

Je dost možné, že se v řadě věcí neshodneme, ba je to pravděpodobné. Ale to nevadí: i hádky mohou být produktivní. máslo.cz sdružuje lidi si blízké vnímáním určitého aspektu pochroumanosti světa (nebo jak to nazvat), kteří se navzájem respektují, ale jejich výchozí pozice i názory na cesty vedoucí ke správnému cíli se velice liší. Budeme rádi, pokud shledáte tento netypický deník zajímavým a hodným vaší pozornosti.

stay tuned. more to come. buttery division enjoys the ride.

Ladili jsme máslo a najednou břink, a všechno bylo jinak. Ladili jsme všechno úplně jinak a zase břink, nic už nebylo na svém místě. A zase břink. A ještě jednou! Všechno je špatně a jsem@máslo to balí...

Tak nějak by se dala shrnout krátká historie tohoto máselného experimentu. Ale je konec. A proto nezbývá než - začít znova! OM+OM vyhlašují konec začátku, oznamují dekonstrukci konstruktu jsem, ruší hru na schovávanou a obnovují deník. Nevěříte?