Odpočívejte: Jesus Dress Up! (http://www.jesusdressup.com/)

A ještě jednou smysl života... Podle Viktora E. Frankla nemůže být smysl dán, ale musí být nalezen - dávat smysl by směrovalo k moralizování. Frankl strávil asi 3 roky v různých koncentračních táborech a své názory takřka nezměnil. Proto by neměl být brán na lehkou váhu, když říkal: "Člověk může přežít pouze tehdy, když žije pro něco. To samé platí o přežití lidstva. Pouhé přežití nemůže být nejvyšší hodnotou. Být člověkem znamená být zaměřen a zacílen na něco, co není opět on sám."
Je hledání smyslu nevyhnutelné?

Ludwig Wittgenstein na to zase šel odjinud. Ukazuje, že o světě v jeho celkovosti bychom se mohli něco dozvědět jen tehdy, kdyby nám bylo umožněno z něho vystoupit. Pokud by ale toto bylo možné, pak už by tento svět nebyl celý svět. Takže vzniká paradox. Poněkud zacyklený.

"K odpovědi, kterou nelze vyslovit, nelze vyslovit ani otázku. Záhada neexistuje..." (Ludwig Wittgenstain)

Co z toho plyne? Tento záznam v deníčku je nezábavný a vcelku k ničemu, ale něčím jsem dnešní den vyplnit musel. Ať si to každý přebere, jak uzná za vhodné.

Jak jste si už asi všimli, baví mě zabývat se smyslem života. A nejsem jediný, komu se tato činnost pozdává býti zábavnou. Co vlastně lidi fascinuje na tomto hledání? To, že odpovědí může být více než jedna? Myslím, že je to v něčem zcela jiném. Je to v tom, že nikdo nezná správnou odpověď. Připomíná mi to mého kamaráda, který měl vždy problémy s počítáním rovnic. Protože nikdy nedokázal výsledek spočítat logickou cestou, trávil celou dobu písemek tím, že se pokoušel do rovnic místo neznámých vkládat náhodná čísla. I když náhodou uspěl, dostal za pět, protože neměl napsaný postup. Jak by svět reagoval na člověka, který by mu předložil smysl života, aniž by k němu přiložil postup, kterým smysl života zjistil? Jsou postupy opravdu tak důležité, jak nám říkali ve škole nebo účel světí prostředky?

Musím se zeptat ještě na jednu věc. Změnil by fakt, že znám smysl života, vůbec něco? Možná by mohl pomoci mně i vám odstranit máslo z tohoto světa. Někdy si říkám, že máslo k tomuto světu patří. Jenže hned poté se většinou leknu jeho množství. Stále dokola si říkám, že je nutné pokoušet se máslo vymýtávat. Už proto, že jeho množství stále roste a proto, že máslo je stejně jako blbost věčné.

Není tak jednoduché zvyknout si na status střední třídy, pokud s tím nemáte zkušenosti. Dosáhnut příjmu je jedna vec a ovládnout životní styl druhá. (O elitách ani nemluvě, však podnikatelského baroka si nejde nevšimnout.) Objevil jsem výborný ukazatel na měření těchto změn: míra zatravnění zahrady. Někde na začátku je zahrada rolníka: brambory, rajčata, okurky, salát, jahody a tak vůbec. Postupem času začíná přibývat trávníku, mizí brambory a rajčata, postaví se gril, pryč s jahodami. Poslední zůstává salát, ale nakonec i ten uvolní místo bazénu.
Ale... Za nějaký čas se část zeleniny vrací (spolu s květinami, nejlépe skalkou v japonském stylu), protože to ukazuje na autentičnost vlastníka, na jeho vztah k půdě, úctu k manuální práci, tradicím. A ovšem ekologický přístup. To vše se dnes počítá do image mladého, úspěšného a kultivovaného člověka. Po dni stráveném oškubáváním druhých je přeci chvályhodné ukázat solidaritu a dát si k večeři vlastnoručně vypěstovaní ředkvičky. A tou dobou chudí nemají na takovou legraci čas ani prostor, a proto se cpou geneticky upravenými maxi-ředkvemi dovezenými z Austrálie (supercena v Tescu). Pokud ovšem vůbec jí zeleninu.

I do kraje předků už se dostal internet. Pamatuju si ještě z vyprávění, že kdysi byla pole tam, kde je dnes internetová kavárna. Lidé se dívají na stejné filmy, podléhají stejným módním vlnám a moje sestřenice by nejspíš našla snáz společnou řeč s mými českými kamarády než s kamarády svého bratra - automechanika.
Když jsem nad tím uvažoval, vzpomněl jsem si na film, který jsem viděl nedávno na festivalu v Těšíně. Ptali se v něm cizinců (Ital, Španěl, dvě Japonky, Francouz a tak podobně), co ví o Polsku. Nejen, že netušili, kde leži, ale mysleli si, že to tam vypadá jak v dokumentech National Geographic z asijských rozvojových zemí. Moře podle nich v Polsku není. Když jim řekli, že je, jeden z těch v zeměpise zběhlejších řekl, že to tedy bude asi Černé moře. Je mi jasné, že o naší republice by nevědeli o nic víc. Pokud vůbec zaregistrovali rozpad Československa. Potom této skupině pustili krátký dokumentární (možná spíš trochu propagační) film o Polsku. Vypadali strašně zaražení - ono je to tam uplně normální!
Když byla kamarádka ve Francii, ukazovali ji televizi, ledničku, a jak se pouští teplá voda. Musela jim říct aktuální pořadí hitparády na MTV Europe a teprve pak jí uvěřili, že si s tím satelitem nevymýšlí. Prostě si dávejte bacha, než hostům z Arménie nebo Tádžikistánu začnete ukazovat nějaký osmý div světa jako hi-fi soupravu nebo mikrovlnku. Aby se na vás nedívali jak kamarádka na ty Francouze.

(Kamarádka kamarádky prý viděla ve francouzské škole mapu, na které je za německou hranicí obrovská plocha s nápisem "RUSKO". Ale tomu se mi ani věřit nechce.)

Problém dneška není uživit se. Problém je nezbláznit se. A není úniku. Že je to postavené na hlavu? Máte pravdu. Ale takový už je náš systém. Náš milovaný postmoderní postjudeokřesťanský postindustriální postsvět. Bude hůř?

Jsem přesvědčen, že kdysi v základech systému je chyba. Nezaujatí by si ji uvědomili na první pohled. Ale ti neexistují, protože všichni jsme obětmi systému a tudíž zaujatí. Nevidíme zjevné. Pokud by ovšem někdo chybu ukázal, hned na další pohled bychom si toho také všimli a nechápali, jak jen jsme mohli něco tak jasného přehlédnout. Jenže chybu nevidíme a asi je to tak lepší. Přesto je chyba zřetelná asi tak jasně, jako je nápadný starý známý slon na jahodách. Potíž je v tom, že onen slon je na jahodách odjakživa, a tak jsme všichni přesvědčeni, že tam patří a že bez něho by to nešlo. Nebo jinak - slona považujeme za takovou samozřejmost, že nedokážeme ani uvažovat o tom, zda by to bez něho šlo či nikoliv...

Zatím si tedy budeme muset vystačit s tím, že chybu pojmenujeme a budeme ji nazývat máslem. I to je pokrok. Ale zbytek jen hádáme: Chyba nastala už kdysi dávno ve vývoji lidstva. Je to něco, co se nemělo stát, co bylo omylem a co způsobilo vznik civilizace takové, jakou ji známe.

Systém měl vypadat úplně jinak. Tohle všechno je chyba!

A co se děje právě teď? Dává jedna chyba vzniknout dalším chybám a dochází k naprostému přechybení, které už dosáhlo první kritické hranice, systém ztratil smysl a blíží se druhá kritická hranice, při jejímž dosažení se všechno zhroutí? Nebo se chyby v záplavě jimi generovaných složitostí ztratí, samy ztratí smysl a zbyde čisté bytí?

Je to nakonec stejně jedno, všechno je úplně jinak. Ale náhoda je blbec, třeba jsem se trefil! :-)

Kapénky žlutavé kapaliny se oddělují od těla matečného bloku. Hladce sklouznou, kousek popojedou, pak se zastaví a zachvíli se načepýří malými bublinkami, posleze většími a vposledku zmizí. Zůstane jen silná vůně. Rozpouštím si máslo na jahodové knedlíky.
Jsem unaven přemýšlením o tom všem okolo. Lidi děsně blbnou. Potácejí se za bezcennými fixními idejemi a předsudky, a stejně skončí na útesech reality s rozbitými koleny, hubami a někdy i lebkami. Lidi se pořád snaží něco "zlepšovat", sebe, společnost, prostředí, nebo alespoň zachraňovat. A pak zjistí, že toho posrali víc, než by se nadáli. A my taky.

A tak se vciťuji do té malé kapky tekutého Másla a přeji si, aby po mě zbyl ten malý vonný obláček, nic víc, ale taky nic míň.

Odpočívejte: Who would you kill? (http://whowouldyoukill.com/)

Tolik lidí kolem mne se zabývá smyslem života, až se někdy bojím, že ho najdou. Občas se stane, že i zhýčkaný synáček bohatých rodičů, jezdící výhradně v nových modelech sportovních vozů obklopen téměř neustále hejnem mladých a možná i nadějných modelek, usedne vedle mě v kavárně a pokouší se přijít na to, proč tu jsme a kam směřujeme. Tahle snaha lidí, kteří většinu svého života stráví stloukáním másla, mě děsí. Začínám si myslet, že se z filozofie stává masový koníček, jakýsi relax. Místo sledovaní televize, která je dnes již out, stačí na posteli nebo třeba v baru hodinku týdně filozofovat. Mluvit ve svém oblíbeném podniku o politice nebo o vývoji akciových trhů se sice i nadále smí, pokud ale budete u koktejlu řešit problémy světa a fakt, že lidi jsou na sebe zlí, že jsou do sebe příliš uzavření a že důvodem toho všeho je strach, aby je někdo nezranil, nebo že důvodem je možná jejich přecitlivělost, dostanete nálepku opravdu inteligentního člověka na úrovni, kráčícího s dobou. Hodinka, (možná dvě) filozofie týdně, bádání o špatnostech lidí a pak vyrazit ven a ulámat pár antén a zrcátek z aut, která jsou příliš drahá, než aby si je mohl pořídit slušný člověk. Rekreační filozofie se bude i nadále rozvíjet. Čekám, že již brzo se najde někdo, kdo otevře klub, kam budou moci lidé chodit, mluvit spolu a jeden druhého poplácávat po ramenou, jak velké myšlenky mají. To všechno s příjemnou nekomerční hudbou a za tučný měsíční poplatek.

Jen se těším, až někdo skutečný smysl života objeví a zjistí, že celé lidstvo je jen odpadek na smetišti v laboratoři mimozemských civilizací. Ale třeba se pletu. Možná je smyslem života očistit svět od másla. Mým smyslem určitě.

Při pohledu zpět se mi zdají minimálně poslední dva zápisy poněkud ... chaotické. Musím se holt spolehnout na přirozenou inteligenci čtenářů deníčku. No, po pravdě řečeno, spousta je toho zmatená a vsadím se, že si to i občas odporuje. Ale co jiného by se dalo čekat? Viz historka jednoho mého kamaráda: Dvě vážné známosti a ani jedna nedopadla dobře - v prvním případě ona slečna dala přednost někomu jinému, protože si s ním sice dokázala představit výchovu dětí a spokojené stáří, ale do současnosti se jí moc nehodil, jsa příliš usedlý a tak podobně. Druhá slečna dala nakonec přednost lépe zabezpečenému a "normálnějšímu" pánovi, protože můj kamarád se jí zdál poněkud neperspektivní, příliš úleťácký a nezodpovědný. Tak odporuje si ta realita, nebo jak to vlastně je?
Kaos? You bet!

A stejně se k tomu musím vrátit. Co je kultovní? Co bude kultovní? Uvažoval jsem o tom, že až do 1. světové války šly ještě alespoň rámcově vymezit převažující umělecké směry / hnutí. A dál už je toho tolik najednou, že to vypadá jako nesourodá změť, kde se jen občas jako ruka tonoucího vymrští některý směr (ať už v umění nebo v myšlení), aby udělal tečku na pomyslné časové ose. A dnes už nemáme ani to... In je vlastně cokoliv, pokud to umíte dobře podat. Postmoderna a relativizace udělaly konec systému a tak si tu tak sedíme a ani nevíme, v éře čeho to žijeme. Termín postmoderna je houby termín - to je negativní vymezení. Už to není moderna. Ale co je to? Samozřejmě se moje úvahy dají snadno napadnout (nemusíte to dělat, udělám to radši někdy sám). Ale o to nejde, chtěl jsem spíš obrátit vaše uvažování tímto směrem: co když se to za sto let bude všechno zdát jasné? A naši potomci se budou učit o jasně vymezených směrech, všechno bude zaškatulkováno s tím, že se tak stane za pomoci obrovské redukce - něco bude zapomenuto, jiné vyškrtnuto a ještě další "přeloženo" (vysvětleno jinak, než si přál autor, a to tak, aby to zapadalo do určitého akademického schématu). To zní docela pravděpodobně, ne?
Pokud přijmete moji hypotézu, logicky se nabízí druhý krok: co víme o dobách minulých? Čím to je, že se nám zdají být tak jasné, kategorizované atd. atp.? Nevypadalo to náhodou úplně jinak? Neodstřihli jsme 95% tehdejších obsahů? Osobně jsem o tom přesvědčen. Jen zkušení historici si vykládají navzájem o pohnutých dobách, o jemných významových rozdílech, které ovšem byly vnímány jako klíčové a mohly se na nich vymezovat rody, státy, církve... Laikům je ovšem nabídnuta lehce stravitelná a lineární (a ještě ke všemu neuvěřitelně europocentristická) představa dějin, která ovšem při hlubším ponoru je naprosto nesmyslná. Protože nepravdivá. A to se týká všech epoch bez rozdílu: Egyptem počínaje, a válkou s terorismem konče. Nic není tak lineární, jak se nám to předkládá. Pokud jste paranoidní vůči současnosti, pak se nenechte oblbovat v historii. Studovat dějiny je přínosné, pakliže máte dobré prameny... Ať jsou to knihy nebo lidé. Lepší než psychoanalýza, dobrodružný film a červená knihovna dohromady :)

Nakonec to bylo potřeba: prášky jsem si vzal a aspoň chvíli jsem se tvářil spokojeně, cítil alespoň přijatelně a užíval krásného počasí a příjemných věcí okolo sebe. Horší ovšem je, že to zanedlouho přešlo a obraz se mi poněkud zastřel. Je velmi neopatrné příliš přemýšlet o másle. (Všimli jste si varování na úvodní stránce? Nečtěte máslo.cz příliš dlouho! To nejsou planá slova!) Ovšem teď to mám tak trochu "v popisu práce" - tedy, jde spíš o shodu náhod a podivných okolností (jako obvykle)... Někdy mám dojem, že čím víc o másle přemýšlím a mluvím, tím obtížnější je psát tento deník, psát cokoliv smysluplného. Slova jsou šikovná věc, ale často je vnímám jako velkou překážku: deformují informaci, jež se horko těžko snažím sdělit. Problém je v redukci obsahu. Pokud jste studovali komunikaci/psychologii nebo něco podobného, určitě vám opakuju stokrát známé pravdy. Ale neškodí občas si to připomenout.
Chybí mi vizuální stránka věci. Rád bych vám svoje vize předal jinak. Jsou to obrazy, film, kresby, črty... Jindy jsou to útržky melodií, fragmenty vět, které v mém vesmíru v určitém kontextu na sebe vážou mnohem víc, než se dá jednodušše vysvětlit. Dalo by se to připodobnit ke Kunderovi a jeho slovníku nepochopených slov (nebo tak nějak to nazývá), o kterém píše v Nesnesitelné lehkosti bytí. Každý si kolem určitého slova vytváříme celé myriády představ - ale jiní lidé je vnímají zcela jinak. Jste-li s někým v partnerském vztahu, může to přivodit řadu problémů, pokud se významy a obsahy oněch slov hodně liší. Jste-li mladí, tato propojení jsou ještě pružná a můžete se vzájemně ovlivnit / pochopit, pokud je jeden z partnerů o dost starší, nejspíš toho druhého změní "k obrazu svému". Kundera líčí střetávání zcela rozdílných světů, ale podobné neporozumění zažívám denodenně i mezi svými vrstevníky a sousedy. Jsou prostě někde jinde; a právě řeč to mnohdy dokáže vystavit velmi jasně na odiv.
A k tomu lze ještě přidat "kultovní hlášky" - ať už vznikají spontánně, nebo jsou přebírány z literatury či filmu. Stačí říct "zahulíme uvidíme" a jste generačně zařazeni... Samozřejmě jsou i výjimky, když např. jedná moje známá, paní lehce přes padesát s oblibou říká "to neřeš". A to mě vede k dalšímu problému... Ale radši nic...
Vesele jsem se rozepsal o tom, jak mi nejde nic smysluplného napsat. Že by metoda?

Ještě jednou velmi inspirativní The Parking Lot is Full.
Jsou občas chvíle, kdy i hysterický smích přejde... A pak zbývá poslední: trpký úsměv "Yup. Life's pretty good." Kolik ochranných filtrů má v sobě lidský mozek, abychom si neuvědomovali, co se ve skutečnosti děje? A lze nazvat blázny ty, kteří o část svých filtrů přijdou, ať už úmyslně, nebo náhodou? Nelhat si sám sobě je velmi těžké a často to bolí.
Někdy se na sebe s odporem dívám a vidím: tolik promarněných příležitostí, tolik nepodaných rukou, tolikrát odvrácená tvář předstírající zaujetí něčím úplně jiným, tolik hlouposti a čiré zlomyslnosti, tolik předsudků, tolik slabosti postavit se většině --- tolik nabubřelé sebelítosti.

Yup. Life's pretty good...

Číňané mají fantazii, máslo se čínsky napíše znaky pro tuk z prsu nebo žlutý tuk. Romsky je to čhil nebo khil, také odvozeno od základu tuk... Máslo je zkrátka máslo. Oslám není Usáma a už vůbec ne Osama. Nebo ne? Jo?
To ovšem nemění nic na situaci, že mi umírá otec na rakovinu. Mám před sebou vaničku s Ramou a pomalu ji vyjídám lžičkou. Toto není Džimbím a už vůbec to není legrace. TO je život. Kurvamať... Jíst Máslo!

Odpočívejte: I Hate Windows XP (http://www.ihatewindowsxp.com/)

Četl jsem článek Benjamina Kurase o tom, kolik z komunismu v nás zůstalo a jak se to projevuje. Vedle článku byl test, aby si to mohl každý ozkoušet sám na sobě. K většině těch otázek jsem se musel stavět dost hypoteticky (kdybych byl v situaci, která je zde naznačena, jak bych se zachoval?), protože se mě netýkají. Měl jsem tak 1 a půl bodu z dvaceti, ale kolik je kolem mě lidí, kteří by aspirovali na deset a víc! Hlavně mezi staršími, ale i mezi mými vrstevníky. Je to ten syndrom velkých ideálů a malých podfuků. Jak někde něco ošulit, jak se obohatit, někoho napálit. Lidé tohoto typu samozřejmě ví, že v ideální společnosti by se tak chovat neměli, ale protože (řečeno s Machiavellim) ani ostatní nejsou ideální, bylo by hloupé nepodvádět. Notoricky známá hesla: Kdo neokrádá stát, okrádá rodinu. Na lidské blbosti se dá vydělat nejlíp. Hloupý, kdo dává, hloupější, kdo nebere. To vše jim ovšem nebrání nadávat na přímé důsledky toho, že se tak chová tolik lidí. Na korupci, na blbou náladu, na to, že si lidé vzájemně nedůvěřují. Ovšem ani já nemám čisté svědomí: taky jsem si dělal taháky, jezdil na černo, přepaloval cd a kradl software. Protože co si budeme nalhávat: je to krádež jako každá jiná. Že jde líp ospravedlnit? Nesmysl. Při troše snahy si dokážu ospravedlnit i bankovní loupež. Že to dělají všichni? Kdyby všichni kradli rohlíky, je to důvod začít je krást taky?
Naťukl jsem kopírování hudby... Byl bych nerad, aby si někdo myslel, že jsem fanda OSA a kampaně Kopírování zabíjí hudbu nebo jak se to jmenuje. To je fraška. Považuju za docela vážný problém to, že autor knihy dostane z její ceny asi 10% a autor hudby ještě míň. Jistě, redakce je pořád důležitá instituce (i když - co znám některé vnitřní poměry... a pokud hodně čtete, tak jistě znáte nakladatelství, kde překladatele dělají lidé, kteří anglicky umí tak leda zmizet), ale jedním z kladných efektů globalizace a prosíťování by mělo být to, že odpadnou všemožné distribuční mezičlánky a konečný konzument tak bude spíš platit skutečně autorovi. Bavili jsme se o tom s lidmi z několika zemí na jednom takovém milém setkání. Návrh byl následující.
Představte si nějakou síť, nikoliv však world wide web, kde by bylo možné nahrát svou hudbu. Kdokoliv by ji pak mohl (poté co by se připojil - klidně zadarmo) po síti poslouchat. V něčem jako je WinAmp by pak byla ikonka. Klepli byste na ni, objevilo by se "Autorovi chci poslat X $." Místo X byste dali třeba 1 nebo 0,5 nebo 10, potvrdili byste to a z účtu by se vám odečetl příslušný finanční obnos, přičemž by řekněme 5% šlo na provoz sítě. Zní to jako utopie a technicky neproveditelný projekt? Kdo by před deseti lety mluvil o internetu jak jej známe dnes, byl by označen pravděpodobně za totálně vyšinutou trosku. V roce 1988 si nechala společnost AT&T vypracovat studii o rozvoji mobilních telefonů. Experti v ní odhadli celkový počet telefonů v roce 2000 na 880 tisíc na celém světě. Tak proč ne tohle? A jsem si jistý, že i když by většina lidí neplatila, peníze zbývající menšiny by byly dost velké na to, aby umělci dostali víc než dnes. A taky by se mohli prosadit i jinde. Mám rád některé německé skupiny - znám je díky (dnes bohužel již bývalé) satelitní stanici Viva2. U nás většinu jejich CD seženete stěží a v éteru je zaslechnete, jen bydlíte-li dost blízko německých nebo rakouských hranic (a ještě máte štěstí na slušné rádio - protože to, co se mi líbí, není zas až tak mainstream, hraný obvykle v rádiu). Chci mít šanci poslouchat dobrou hudbu z celého světa. Když si přečtu recenzi na francouzských stránkách, rád bych si to poslechl hned, a kdyby to bylo legálně, tím líp :)

Včera ve tři odpoledne se na serveru underground.cz, známém to (nejen) hackerském ústředí, objevila "bleskovka" - buttery.division hackla maslo.cz. Co k tomu dodat? Na jednu stranu chápeme, že někteří lidé mohli mít z naší úvodní stránky pocit jisté nepatřičnosti, zvláště pak, znají-li hacky binary.division. Dovolili jsme si totiž použít jejich design... Výraz "permanent hack" ovšem není nadsázkou, byl pouze nepochopen. Snahou hackerů je někam se nabourat a binary.division k tomu dokáže přidat filozofickou reflexi. Naším cílem je nabourat realitu. Donutit náhodné kolemjdoucí, aby se zastavili a aspoň na chvíli vypadli z každodenního stereotypu, podívali se na svět jinak. Řečeno s originální bd - nechceme svět, kde bude v našem životě jedinou barevnou věcí televize.
permanent hack. stay tuned. more to come. buttery division enjoys the ride.

PS: Kdo není veřejnou osobou, neprorazí. Virtuální existence je skvělá věc: ale nestačí. Víme to. Řídíme se podle toho - ale všechno má svůj čas... Mějte oči otevřené...

Dřív jsem přemýšlel o generaci našich otců jako o lidech, kterým komunismus nakazil mozek a zničil jim jejich plány, sebral perspektivy a možnosti... Dnes se mi začíná zdát, že to nebylo komunismem. Začínám se bát možnosti, že žádné "plány" nikdy neexistovaly. Proč? Je to jednoduché. Pozoruji některé svoje vrstevníky. Existují lidé, kteří jsou schopní někoho milovat a ve chvíli, kdy s ním nemohou být, se opíjejí do němoty. Chtějí si zkrátit čas, než ho zase uvidí. Romantické nebo hloupé? Žádné cíle? Žádné sny? Co nejmíň zásad? Je to život? Je to svoboda?

Proč si třeba nevzít nějakou knížku? Třeba novou Zeměplochu od Pratchetta (Zloděj času), něco od Asimova nebo klasiku? Znám mnoho lidí, kteří hlasitě proklamují: "Já bych si hrozně rád vzal do ruky knížku a jen tak se jí prokousával kousek po kousku. Ale nemám čas. Před lety jsem si sám nadělil k Vánocům knížky. Dodnes leží netknuté dole ve skříni." Otázka zní čí je to chyba. A proč titíž lidé (ti stejní - taky vás děsí, jak se slovo "totéž" ztratilo a místo něj všichni - včetně mne - říkají "to samý" nebo "to stejný"), ačkoliv nemají čas na knihy, mají čas na posedávání s kamarády, sledování televize, chození na fotbal? Štastnější z nás dělají, co je baví (myslím zaměstnání), a bohužel už nemájí čas na to ostatní (co by je dost možná taky bavilo). Kritizujeme-li je, kritizujeme sebe. Tatáž generace. "Ti samí" lidé. To je to největší máslo, které mi v poslední době proklouzlo mezi prsty.

Ještě k vizím, o nichž jsem psal včera: je ovšem dost dobře možné, že na světě existují lidé, kteří žijí přesně to, o čem my sníme. A přitom občas sní o tom, co žijeme my. Takoví blíženci, kteří by si asi výborně rozuměli...
Včera bylo venku nádherně a slunce svítilo a lidé se usmívali a v mém oblíbeném podniku byli ještě milejší než obvykle (což už skoro nejde) a jak si tak sedím a popíjím víno, docela náhodou se tam objevila kamarádka. S radostí jsem ji přivítal a zeptal se jí, jestli náhodou nevypadám trochu jako anděl (byl jsem celý ve světlém, sandálech a s nadýchanými vlasy - vše možná trochu pod vlivem toho, co jsem předtím napsal do tohoto deníku). A řekla, že ano, že se mi to právě chystala říct. A tak se mi potvrdilo, že sice svou vizi nikdy realizovat nebudu, ale občas za světlých dnů, kdy venku fouká vítr a slunce svítí jako stowattová žárovka (tohle je víceméně citát, a skoro bych se vsadil, že nepoznáte čí), se nám může dařit zapomenout na všechno to máslo a na naše smutky a trápení na celém světě a na povinnosti a na nezaplacené účty a tak. A kouřil jsem a koukal na slečnu za barem a na lidi okolo a na dobré myšlenky, které jakoby tančily po stole.

Zní to tak nechutně optimisticky, že bych se pomalu sám podezříval ze zamilovanosti, požití zakázaných chemických látek nebo obojího najednou. Píšu to proto, abyste si uvědomili, že ačkoliv naším cílem je poukázat na to, že máslo není (jen) ta věc, co se maže na chleba, neděláme to bezdůvodně. A taky jsme občas schopní prožít výše uvedené momenty. Vážíme si jich. Ale domníváme se, že popírat stinné stránky života je únik. A hloupost. A taky nám to nejde, i když jsme to už mockrát zkoušeli. Proto máslo. Proto deník. Ale není to všechno. A to mělo dnes zaznít.

Mou tajnou představou je život v zemi zaslíbené. Někde blízko moře bych měl malý domek nebo byt. Pracoval bych přes net - vždycky jen tolik, abych se uživil a mohl si občas koupit nějaké knížky. Ráno bych vstal a šel bych si zaplavat, dopoledne pracoval, odpoledne se pak flákal nebo si četl nebo psal a večer bych seděl v jedné z mnoha restaurací na břehu moře a těšil se ze společenství lidí - a přitom bych byl sám. Vidím to velice zřetelně: světla vrhají odlesky na hladinu moře, sedím u břehu, tlumenný jazz a láhev dobrého vína. Celý ve světlém a opálený si připadám jako anděl, který zabloudil.
Vidím to zřetelně a zároveň vím, že zůstanu tady, že nikdy nebudu žít v zemi zaslíbené. Nebudu tím krásným a smutným samotářem, budu hloupým bláznem ztraceným v srdci Evropy, v sítích všech těch mezilidských vztahů, neklidný a pochybující.
Každý máme asi podobnou vizi. Světa, v němž bychom se snad cítili dobře. Světa, v němž bychom byli jiní, svému ideálu bližší. Co nám brání změnit svůj osud? Sami jsme si překážkou...

Mnoho lidí je zřejmě přesvědčeno, že je možné vytvořit genetickými manipulacemi dokonalého člověka. Všestraně inteligentního, tělesně zdatného, naprosto zdravého a tak dále. Někomu se to zdá neetické, ale já zde vidím dva problémy zcela odlišného rázu. Netuším, proč je nevidí i ostatní.

První je neurčitý pocit, že jeden druh dokonalosti vylučuje jiný. Příroda tíhne k rovnováze a souměrnosti. Vytvořením kladu zároveň vytvoříme někde jinde zápor, ačkoliv si ho v první chvíli třeba nejsme vědomi. Příliš mnoho kladů s sebou nevyhnutelně nese příliš mnoho záporů. Nechtěl bych být v kůži a mysli dokonalého člověka. Nebo je to jen strach z neznámého? Každopádně je fakt, že příliš geniální jedinci často spáchají sebevraždu ještě dříve, než stačí dospět. Jejich životopisy typu "ve třech letech se naučil číst a psát, v sedmi začal programovat, ve třinácti řídil vlastní firmu, v patnácti spáchal sebevraždu" nejsou veselé čtení. Chcete geniální dítě?

Druhý neviditelný problém - dokonalý člověk musí nevyhnutelně pochopit, že systém je špatný. Odmítne hodnoty společnosti, která ho vytvořila. Nebude se cítit svázaný nesmyslnými pravidly. Pokud společnost učiní jedince dokonalým, ztrácí tím schopnost ho ovládat. Chcete dokonalého člověka? Proč ne. Stvořte ho a on vás zničí.

Lékař: Vaše dítě trpí příliš vysokou inteligencí.
Matka: A je to vážné?
Lékař: Ale vůbec ne! Předepíšu mu léky, do rána to bude v pořádku.

Odpočívejte: cs_world 2000 (http://scene.cz/cs_zvuk/cs_2000/)

Složitý mozek je jediná věc, kterou se lidé odlišují od ostatních savců. Ale proč je tak složitý? Je to výsledek vývoje? Pro přežití v savanách a stepích (či kde to naši předchůdci žili), by určitě stačil mozek o poznání primitivnější - i ten by poskytoval oproti ostatním tvorům značné výhody a zaručoval by evoluční úspěch.

Můžeme tvrdit, že někteří tvorové dostali oči, aby viděli, jiní křídla, aby létali, a člověk dostal mozek, aby myslel. Jenže myšlení se od vidění a létání liší. Nepřináší vlastně žádný užitek, naopak je často spíše na škodu. K čemu tedy je? Zdá se, že hlavním důvodem složitosti mozku byly extrémně složité mezilidské vztahy, které na tu podivnou věc v hlavě kladly stále větší a větší nároky. Jednodušší mozek by něco tak šíleného nezvládl.

A co by se stalo, kdyby se mezilidské vztahy zpřehlednily? Vedlo by to k zjednodušování mozku? Určitě ne. Dnes se člověk musí orientovat i v miliónech dalších šíleností, které myšlení uvedlo v bytí. V pravěku stačilo na pochopení světa prvních patnáct let života - zhruba v tomto věku dosahovaly tehdejší děti dospělosti, stejně jako dnes příslušníci tenčícího se zbytku přírodních národů. Ale naše západní kultura je tak složitá, že dnešní lidé nedospějí už nikdy...

Vzniká zajímavý paradox: Čím méně chápeme, tím více jsme dospělí. A naopak.

Co je to "skutečný" svět? Je to akvárium. A lidé jsou rybičky v akváriu. Nikdy z něho nevylézají. Když náhodou někdo vyleze a vrátí se, ostatní mu nevěří, prohlásí ho za blázna a ignorují ho... Protože navrátivší se již neuznávají dogmata, na kterých systém akvária stojí, a jsou tudíž nebezpeční. Neboť je to systém založený na velice mlhavém pojmu blahobytu, kde cílem je maximalizace užitku a zisku. Je hrstka vyvolených, kteří vládnou. Je hrstka prokletých, kteří vědí. Nebo naopak nevědí?

Jak z uzavřeného akvária vylézt? Je mnoho způsobů. Některé jsou složité, jiné překvapivě snadné. Ale mnozí se zvenku vrátí jiní, než jací odešli. Vždyť celý dosavadní život předpokládali, že žádný svět mimo akvárium není...

Je tedy pochopitelné, že obyčejní lidé s průměrnou inteligencí jsou ze všech nejšťastnější. Na tom je celý systém založen. Myšlenka existence světa mimo akvárium je pro ně absurdní a nepředstavitelná. Boha si představují téměř jako jednoho z nich, posmrtný život jako lepší akvárium a máslo jako věc, která se maže na chleba. Jiný svět by nejspíš nepřijali, ani kdyby je někdo z akvária vyvrhl ven a vrátil zpátky.

A v tom spočívá základ jejich spokojenosti. Pracují a konzumují, na nic jiného nezbývá místo. A ti, kteří si dokáží představit lepší nebo jen jiný svět, jsou lháři či nebezpeční šílenci.

Lidé chtějí být šťastní. Proč vlastně? A co tím myslí? Zdá se mi, že společnost si definovala "být šťastný" asi jako "mít velký dům, rychlé auto, hezkou ženu/manžela a zdravé děti". Jenže to znamená, že výrok "každý přece ví, že kdo má velký dům, rychlé auto, hezkou ženu či manžela a zdravé děti, je šťastný" můžeme bez ztráty významu převést na "každý přece ví, že kdo je šťastný, ten je šťastný". Je to čistá pravda a nic než pravda. Ale k ničemu nám to není. Ta věta neříká vůbec nic. Její informační hodnota je nulová...

Před pár desítkami let někdo napsal počítačový program, který dokázal vytvářet stále nové a nové tautologie - výroky, které jsou nutně vždy pravdivé. Velmi jednoduchým příkladem je třeba výrok "buď platí A, nebo neplatí A", ale jiné tautologie jsou mnohem složitější a na první pohled se nedají vůbec rozeznat. Ale zpátky k programu - ten vytiskl tisíce stran čisté pravdy. A protože nikdo nevěděl co s tím, pravda a posléze i sám program skončili v popelnici a na smetišti.

Pozor! Informační hodnota čisté pravdy je nulová! Chcete být šťastní? Chci být máslo. Chcete být máslo?

Co stojí za úspěchem zrůd? Proč se někomu líbí pózy toho typu, které předvádí Marilyn Manson? Z jeho strany jde jistě o dobrý marketingový tah, který mu vydělává miliony - a ještě se nejspíš docela dobře baví. Je to pár let, co jsem viděl rozhovor s ním na německé satelitní stanici Viva2 a přišlo mi to docela inteligentní. Co je ale s těmi lidmi, kteří jsou fascinováni jeho stylem? Komu dělá dobře dívat se na tyhle zrůdnosti - další mě napadají např. klipy Nine Inch Nails. Kultura či snad "kultura", která dává přednost videoklipu před filmem, comicsu před knihou, hyperrealitě před realitou. Hm. Neměl bych pořád mluvit jen o sobě.
Ale stejně mi to nedá. Být režisérem videoklipů byl dlouhou dobu můj sen. Hlasitá hudba naplněná negativní energií má obrovskou sílu, která podle mne ještě neni dostatečně doceněna. Ovládat masy lidí díky hudbě a její vizualizaci: vnutit jim šílené apokalyptické představy a pokud možno je nadopovat anti-extází. Energii ano. Ale zápornou, žádné štěstí, žádnou všeobjímající lásku.
Euforii z destrukce. Temný drum'n'bass kombinovaný s technem a industrialem, možná příměs tvrdého rocku. A jako finální produkt následující návod k použití:

Oblečte se do černého, do hodně otrhaných šatů.
Namalujte si na obličej krvavé šrámy a vytvořte pár jizev. Mohou být umělé, ale pokud použijete nůž, bude to efektnější. Nezapomeňte si vyholit kusy hlavy (nesouměrně).
Běžte do hodně špatného klubu, kam jste už dřív protlačili svého DJe.
Opijte se, navoďte si deprese, pusťte si nějaký katastrofický film.
Ozbrojte se. Běžte do města, rabujte obchody, převracejte auta, blokujte dopravu a vyděšené řidiče rozstřílejte. Bijte se s policií.
Toto vše provádějte v počtu minimálně dvaceti lidí.

Co je to za lidi, kteří jsou schopní takhle uvažovat? Proč připadá někomu podobná představa vzrušující nebo zábavná? Důvodů je podle mne několik. 1) Lidé nemají takovou možnost ventilovat své násilnické choutky (naštěstí tu jsou stále realističtější počítačové hry a paintball, ale ruku na srdce, nechybí vám pach krve?). Dřív bylo daleko více válek (teď nemluvím ani tak o horizontu staletí, ale tisíciletí), konfliktů a i život byl "drsnější". Kolik lidí mé generace někoho zabilo? Ve srovnání třeba s 18. stoletím? Nebo ještě s generací, která bojovala v 1. světové válce? No ale chybí to - sportem se to nahradit nedá... 2) Život je obecně snažší - kolik lidí ve vašem okolí umírá hladem? Má někdo, koho znáte, opravdu existenční problémy? 3) Jsme v době přelomu. Stará euroatlantická kultura se vyčerpala a dostala se do fáze, kterou budoucí generace dost možná označí jako "pozdní". A tak čekáme na to nové... S tím je neodvratně spojená dekadence. Werichovské pořekadlo "To je blbý, to se bude líbit," se vyvinulo v rčení zcela nové, ale stejně platné: "To je brutální, krvavé. To se bude líbit.". A jako důkaz vám předloží grafy v podobě koláčů. A bude hůř.
Až to jednou vypukne, půjdu se udat.

No, tramvají už bylo dost... Ještě ke všemu se zdá, že již před námi se našli velcí fandové všeho, co s těmito obdivuhodnými dopravními prostředky souvisí. Také se domníváte, že všechno důležité se odehrává ve vozovně? Uvažujete o vyhýbkách a nových zastávkách? Pak jsou autoři divadelní hry Vozovna vaše krevní skupina...

Tento text měl být v prvé řadě deník. Ale nějak se nám to vymklo z rukou... Pokus o formulování určitých myšlenek, jež by měly delší platnost než do vystydnutí oběda, sice zní pěkně, ale je to dřina, a největší zklamání je pak následující: stejně to nikoho nezajímá!
Když jsem nad tím tak uvažoval (sebelítost je zákeřný pocit), vzpomněl jsem si na jen zdánlivě nesouvisející debatu kdysi dávno: žijeme ve svobodné společnosti? Otázka byla míněna ve smyslu svobody projevu, vyjádření názoru. Ono je sice pěkné, že můžeme řvát, co nás napadne (a to jsem ještě hodně optimista), ale stejně to k ničemu není. Budete slyšet pouze tehdy, budete-li řvát z hodně vysoké hromady peněz, jinak jste bez šance. Internet měl být médium, které umožní komukoliv oslovit velký počet lidí, za mnohem menších nákladů, než by bylo potřeba na vlastní tiskovinu nebo rádio. Je to do jisté míry pravda... Ale - je nutné domyslet několik závěrů. 1) Společnost je zahlcena neuvěřitelným množstvím informačního odpadu, šmejdu, balastu. Ten netový je stejný jako jinde, jen je ho ještě víc a je hůř dělaný. Každý si může udělat webové noviny, ale málokdo umí udělat dobré webové noviny. Nakonec zjistí, že ty peníze stejně potřebuje. 2) I na netu (i když ne v takové míře) se nakonec prosazuje komerčně-mediální model, který podporuje společenský status quo, dělá z lidí blbce a snaží se jejich pozornost převést od skutečných problémů do mediální hyperreality. Výsledkem pak je, že kdekdo ví, za koho se provdala Lucie Bílá, ale téměř nikdo neví (a ani ho to nezajímá, nepociťuje to jako chybu), kolik zaplatí stát za zkrachovalé a vytunelované banky (a proč a jak a kdo). Přitom jsou to naše peníze.
Málokdo si výše uvedené uvědomuje, také proto, že to není moc lichotivé. Ale i většina těch, kteří "ví", s tím nic nedělá. Existují i skupiny, které se poté, co pochopily, systému prostě přizpůsobily. Radikálové, ať už ekologičtí nebo političtí využívají vlastností systému pro své cíle: prezentace sdělení je důležitější než obsah, protože zaujme média. A tak je pro ně skutečně výhodnější šokovat veřejnost rozbíjením výloh - lepší negativní publicita než žádná.

Opět MHD. Zřejmě nevyčerpatelný zdroj neuvěřitelných příhod...

Šel jsem nedávno v noci domů a čekal na tramvaj. Na protější zastávce nějaký člověk zabil holuba a druhý mu to vyčítal. Pak vzal mrtvolu toho nebohého tvora a šermoval s ní tomu prvnímu před obličejem. Lidé ztratili úctu k životu. Lidé ztratili úctu k druhým bytostem. Co všechno ještě lidé mohou ztratit? A není to zvláštní, kolik podivných příhod se děje právě na zastávkách? Myslím že by nebyl od věci nějaký seriózní výzkum. Když mi poprvé namířil člověk ke spánku pistoli, bylo to na zastávce MHD. Na rušné zastávce v centru města a dvacet metrů od policejní služebny. A lidi? Ti si ničeho nevšímali. Kladu si otázku proč. Je opravdu tak těžké být lidský a projevovat své city či obavy nebo je to jen pohodlnější? Někdy mám strach, že másla je příliš.

Odpočívejte: Pedestrian Killer (http://killer.flaboratorium.org/)

Do třetice o hromadné dopravě: jeden můj známý rozděluje tramvaje na muslimské a nemuslimské. Jak? Muslimská tramvaj je taková, která má na každé straně jednu řadu jednotlivých sedadel. Nemuslimská má na jedné straně sedadla po dvou. Proč takovéto pojmenování? Když jedete muslimskou tramvají s přítelkyní či přítelem a nikdo si nechce sedat na klín, musíte sedět za sebou - muži a ženy mají oddělená sedadla. Jako v muslimských zemích. Třeba v Íránu prý mají dokonce na horách i oddělené lyžařské vleky a sjezdovky. Naproti tomu v nemuslimské tramvaji si můžete pohodlně sednout vedle sebe.

Pokud tedy chcete v muslimské tramvaji udržet alespoň nějaký kontakt, musí se vepředusedící zkroutit do velice nepříjemné polohy. Cestovat takto na větší vzdálenosti je utrpení a oba si musí místa několikrát vyměnit, jinak by se to nedalo vydržet. Smutné je, že muslimské tramvaje jsou v drtivé převaze. Je to součást spiknutí, jak lidem znepříjemnit život? Asi ano. Měl bych tedy pár dalších nápadů. Třeba vybavit každý vůz tramvaje jenom jedněmi dveřmi. Nebo pustit do vstupních dveří elektrický proud, jak to před časem dělávali v Plzni s trolejbusy. To by potom bylo maso. Nebo spíš máslo.