14. dubna 2003

Nemít žádnou práci - dělat si co já chci

Nemít žádnou práci — dělat si co já chci…

Pokud nepři­jmete práci jako pro­duk­tivní útěk od uvažování, tro­chu vám ztrpkne. Máte potom ten­denci vést zcela nepro­duk­tivní debaty nad kdeja­kými vzdušnými zámky, pro­tože nic vás ve sku­tečnosti nebaví. Už ten ter­mín „být zapo­jen v pra­covním pro­cesu“ mi zní, jakoby šlo o jakousi ohavnou nutnost, ošk­livou část obl­bova­cího sys­tému. A tak to taky je.

Ale co je na výběr? Buď nějaká pseudo-​intelektuální facha, jejímž úče­lem je kla­mat ostatní a sebe pře­devším. Nebo abso­lutní bra­inwa­shing typu práce za kasou v obludáriu nebo bušení na pásu pro ty, co už úplně rezignovali. Vaše práce není k ničemu, ani se nemů­žete ohlédnout a s dob­rým poci­tem se podívat na to, co po vás zbylo. Ono totiž v naprosté většině nezbylo nic — nebo něco, za co se můžete tak leda stydět…

Někteří lidé v mém okolí si myslí, že být dřevo­rub­cem nebo jiným, k pří­rodě se navrá­tivším mago­rem, že to je to nej­lepší. Bohu­žel, před­stava, že bych musel pra­covat rukama, mě děsí ještě víc než mago­ření s hamburgry.

Každý má osud ve svých rukou — nikdy není pozdě změnit svůj život — štěstí přeje při­pra­veným — a tak dál a tak podobně. Ale co ti, kdo se na osud ve svých rukou dokážou leda nevě­řícně dívat a nikdy neu­dě­lají nic? Pasivní a neschopní jsou dis­kri­mi­novanou větši­nou téhle spo­lečnosti. Ani o tom neví — a jestli ví, tak … je jim to jedno. Nenáví­dím je do jednoho. Pří­liš se mi podobají.