20. ledna 2007

Blbost si žádá kreff

re: butyrum politycum

qua-​re: quin

onehdá se nějaký salónní pravi­čák (povo­láním žurna­lista, pro­dukt to před-​převratové fakulty soci­álních věd a pub­li­cis­tiky uk) roz­plýval nad tím, jak je třeba stát odstranit, aby neo­dí­ral lidi o jejich těžce vydě­lané peníze, páč za ty peníze nic nedává zpět. dle jeho slov prak­ticky vše pozi­tivní je dílo sou­krom­níků a prak­ticky nic není dílo státu.

tak dobře už jsem se dlouho nezasmál.

na počátku 21. sto­letí mě fas­ci­nují lidé, kteří ještě myslí ide­o­lo­gicky. ať už ide­o­logií dobra pro „lid“ nebo naopak pro­ta­go­nisté „rovných“ šancí a „volných“ trhů. „lid“ nee­xis­tuje stejně, jako kon­cepce „rovnosti“ a „volnosti“. obojí je ide­lo­gická klička slou­žící k obl­bování těch, které chceme zne­u­žívat právě z pozice reálně exis­tu­jící nerovnosti šancí a ome­zené volnosti. spo­lečnost, to jsou pře­devším jednot­liví lidé a jejich zájmy. v druhém sledu pak organizované i neorganizované sku­piny lidí s podobnými zájmy. a mám vážné obavy, že se nemý­lím, domnívám-​li se, že tyto zájmy roz­hodně nejsou univerza­lis­tické. sou­pe­ření o ome­zené množ­ství zdrojů není selanka na odpo­lední soi­rée de débats. jen díky organizovanému násilí státu, jedné z těch sku­pin, které simulují univerza­lis­tické zájmy nej­lépe nebo aspoň nej­usi­lovněji, je to selance blíže. ale i to je jen optický klam, způ­so­bený zamženým sklem v okně vaší oblí­bené kavárny. život je boj. boj o židli v kavárně, v zaměstnání, o místo ve frontě na pomoc OSN, o možnost osouložit toho, koho můj mozek osouložit chce, o to, nechcípnout teď, ale až někdy jindy. jenom díky státu tento boj může vypa­dat komicky nebo nespraved­livě. jen díky tomu státu si dotyčný leff salónů může na tento stát stě­žovat. nebýt právě státu, měl by pří­liš málo volného času na pře­mýš­lení o blbi­nách, pro­tože každá další sekunda by mohla být jeho poslední s prav­dě­po­dobností blížící se neú­prosně jedné.

máslo? jíst!