12. března 2003

Parchant Amor

Dneska jsem po dlouhé době zas vyznával lásku. Každý má nej­spíš na to své vlastní vzpo­mínky, ale přesto — kdo by si nevy­chutnal to stání před zrca­dlem na záchodě, kde se svět nedělí na pravou a levou, ale na malou a velkou (stejně jak ten par­chant Amor). Teď, teď, teď jí to řeknu a pak vyrazit ze dveří a s roz­trži­tostí roze­vlá­tého poklopce si po slepi­čím zmokle sednout do prázdných slov.

Osud hřeje na prsou štastné nápady, ty se však sta­bilně líh­nou až dvě hodiny po roz­chodu. Jo, já taky, s ručič­kami od hodi­nek ukazu­jící na pod­statné minulé, dokážu sypat básničky z rukávu, mít vtipné narážky a být vášnivým lvem, ovšem v rea­litě mi musí sta­čit trapné zakňourání.

No jo. Mimo­cho­dem úspěšné.