1. května 2010

Osm let

Kdepak jsou ti buřiči, ti roze­rvaní mladí a úspěšní, kteří pak vytvo­řili Klub rváčů?

Ne, buřiči samo­zřejmě není to správné slovo. Ani roze­rvaní… ach jo. Tak jinak. Když nám bylo kolem dva­ceti, měli jsme pochmurné nálady a viděli to s civi­lizací černě. Bavil nás nejen Palahniuk, ale taky Orwell, Huxley a další a viděli jsme jasné para­lely s vlast­ními životy. Hlavní hrdi­nové těch oblí­bených světů byli obvykle starší než my a někteří z nás to chápali tak, že i když nás svět bude vál­covat dob­ro­by­tem, my se nene­cháme oblafnout, pro­tože budeme vědět, že takhle to není, že je to celé jen jako, takové pozlátko, úpla­tek, aby člověk mohl šťastně fungo­vat a nevní­mal rea­litu. A ve skrytu duše (možná / někteří) jsme doufali, že se tomu vyhneme, že při­jde čas — a my budeme vědět, že nastalo zúčtování, že se konečně bude něco dít.

Jenže stalo se to, co nám říkali všichni ostatní, starší a pro­tře­lejší: tedy nic. Dostu­dovali jsme, našli si práci (někdy mizernou, ale velmi často dobře pla­cenou, s prs­tem na tepu nových tech­no­logií, obvykle v obo­rech, jejichž pod­statu nedokážeme vysvět­lit vlast­ním rodi­čům). Moji přá­telé zaklá­dají rodiny nebo spo­lečnosti, ces­tují po světě, zod­po­vědně konzu­mují (ale neza­po­mínají na fair trade, angažovanost v neziskov­kách a věsí na dům tibet­skou vlajku). Většinu času se snažím tvá­řit taky tak, pomě­řuju si s ostat­ními velikost a eko­logičnost vozi­dla, dělám si umě­řenou legraci z nad­řízeného manage­mentu (který ale obdivuju), dál vedu (i když už ne tak často) debaty o filo­zofických otáz­kách a rekre­ačně konzu­muju lehké drogy — ne kvůli rauši, je to jen relax po práci, jako naši tátové cho­dili na pivo.

Ale nejde mi to, kazím hru, občas, ve chví­lích nej­větší stříz­livosti, zase vidím hořet ohně a cítím, že druhá strana je tak blízko, jen pro­kopnout dveře, a budou tam na mě čekat. Ajvazovy nestvůry žijící za okrajem stránky, vytěs­něné z pří­běhu z este­tických i ide­o­lo­gických důvodů.

Pomí­jivost, nic než pomí­jivost, říká Kaza­tel. Asi bych si ji přál nějak pře­kro­čit a bojím se, že tu hru hrát neu­mím, že se se mnou nedá vydržet, že já se ze svých dětí nekri­ticky radovat nebudu — nebo hůř: že to nepo­může. Třeba je to jen strach, snad tro­chu závist. Já bych asi taky chtěl to co všichni rodina-​dům-​auto-​dovolená-​squash… Jen tomu nejsem schopný uvě­řit naplno, a když člověk nevěří, ani mod­litby nepomohou.