22. srpna 2003

1968 vs. 1984

Možná je to hloupé, zabývat se něčím vzdá­leným. Tohle zdán­livě není story mojí gene­race. Možná je to taky tro­chu mali­cherné: co byl tenhle konflikt proti jiným? Maďar­sku 1956, Pol­sku 1981? A nebo proti válkám blíz­kým i vzdá­leným po celém světě… Balkánem počínaje a Koreou konče (teda spíše naopak). A přeci. Už jen proto, že jsme děti našich rodičů, tohle výročí je důležité i pro nás. Pro­tože sehrálo velkou roli v tom, kde jsme se naro­dili, jaké jsme měli dět­ství a jestli mají lidi okolo nás čisté svě­domí díky svému postoji nebo za ně vděčí krátké paměti. Je mi z těch srpnových udá­lostí vždycky do breku. Řekli to za mne už jiní — mnohkrát a líp, ale možná je tahle osobní zpo­věď dobrá, abych si to tro­chu setří­dil sám.

1) Mezi „osmaše­de­sát­níky“ byla spousta lumpů, kteří se v létech pade­sá­tých podí­leli na aktivním budování sta­li­nis­tického režimu. A najednou měli plnou hubu demo­kra­cie… Pře­měna soci­a­lismu byla brána vážně: tady nešlo o zba­vení se komu­nismu, celého toho úděs­ného sys­tému — jen ho opravit, aby lépe fungo­val! A 95% lidí tomu věřilo a mys­leli si, že sovět­ský komu­nis­mus a demo­kra­cie jdou dohro­mady, stačí, když se to vezme šikovně do ruky. Krá­lov­ství Boží je jako obvykle za rohem.

2) Ta šílená a dojemná naivita. Jasně, po bitvě je každý gene­rál, ale stejně mi není jasné, jak si mohli inte­ligentní lidé být tak naprosto jistí, že Sovět­ský svaz neza­sáhne. Když zasáhl, všichni jen nevě­řícně zírali a vypa­dalo to, že si myslí, že když jim to vysvětlí, Sověti řeknou: „Par­don, to byl asi nějaký omyl, tak my zase jdem.“ Hlavně žádné krvepro­lití! Takhle se nedá vyhrát nic a záko­nitě to pak vede k

3) kola­bo­ran­ství. Občas přímé, nepokryté. Obvykle však s tisí­cem dob­rých či horších výmluv — pro­tože to každý, máme děti, nechci s univerzit­ním titulem umývat okna… Drž hubu a krok, chléb a hry dostaneš. Kola­bo­rovali až na čestné výjimky všichni, takže se není za co sty­dět! A ty výjimky jsou čestné taky jen do času… Ovšem čeští mili­ci­o­náři, kteří vraž­dili v roce 1969 — to je nad moji představivost.

4) Ti, co emigrovali nebyli „ti správní“. Byli to prostě ti, co emigrovali. Dare­báci mezi nimi byli taky, nemá cenu to glo­rifi­kovat. Tvr­dit z obdobných důvodů, že každý, kdo pode­psal Chartu, je/​byl svě­tec, je stejný nesmysl. Tito lidé pro­kázali odvahu — to ano. Ale o chrak­teru někte­rých by se nej­spíš dalo s úspě­chem pochybovat.

Ach ten double­think! Orwell by měl jistě radost z roku 1984, kdy Strana měla ještě lepší sys­tém, než si on dokázal vymys­let. Nebyla ani potřeba válka, aby byl nedo­sta­tek zboží, jehož se vyrá­bělo o 120% víc, než podle plánu. V sou­kromí si všichni na komu­nisty zana­dávali, ale bonzáků byly dese­ti­ti­síce. Sys­tém umřel zvenčí — my bychom ho nechali stejně bujet klidně dalších 10 let. Možná i 20.

Máme se teď líp? Jak se to vezme. Iluze svo­body může být para­doxně občas nebez­pečnější, než jasný fakt nesvo­body. Ale stejně: neměnil bych za nic na světě. Pro lidi, kteří si myslí, že před rokem 1989 to bylo lepší, mám tenhle vzkaz: ODSTĚ­HUJTE SE DO ČÍNY!!!

(A už budu zase držet hubu. Máslo není poli­tická tribuna.)